20.01.2020

Všechno dobře dopadne, ví díky osudové ženě

Rozhovor s Tomášem Vystydem můžete brát jako učebnicové ohlédnutí za začátky podnikání v polistopadové éře. Dozvíte se také, jak nás vnímají Rakušané nebo dobrý trik, kterým zaskočíte lidi u pohovoru a možná i kamarády v hospodě. A nechybí ani příběh velké lásky - hned dvakrát. Na první pohled se Tomáš zamiloval do jachtingu i do své ženy Ivety. Pro to první má vysvětlení (v minulém životě prý byl rybou nebo námořníkem), osudové seznámení mu nedávno zachránilo život.

Podnikáte od začátku devadesátých let. Jak jste začal a co vás k tomu přivedlo?
Náhoda. Hned krátce po revoluci jsem pochopil, že v práci, kde jsem do té doby byl, to není ono. Že by se mohly objevit nové možnosti. Vůbec jsem nevěděl jaké. Přihlásil jsem se k Američanům na studium MBA a dal jsem výpověď v práci. V jednom okamžiku jsem si uvědomil, že Američani to tady otevřeli, protože potřebovali rychle najít lidi, kteří následně budou řídit jejich firmy. Podvědomě jsem věděl, že nechci být malé kolečko ve velké firmě. Tak jsem složil zkoušky na zemědělskou univerzitu v Bonnu v Německu a dostal jsem studijní vízum. Na univerzitu jsem nakonec vůbec nenastoupil, ale vízum mi dovolilo legálně pracovat. Rok jsem v Německu pracoval, pak jsem si vzal batoh a odjel jsem na tři měsíce do USA. Jezdil jsem stopem a autobusem, objel jsem Ameriku kompletně. Nádherný zážitek. Výborná zkušenost.
 
Pojďme trochu k tomu podnikání...
Končilo mi vízum v Německu, věděl jsem, že si musím najít práci. Nastoupil jsem do firmy, která, jak jsem poté zjistil, neměla budoucnost, ale přičichnul jsem tam k dřevařským strojům a vnitřně jsem se rozhodl, že to je věc, kterou bych chtěl dělat. Půjčil jsem si v rámci rodiny tři sta tisíc, na tehdejší poměry velké peníze. Objednal jsem pilu v Rakousku, objednal jsem si stánek na výstavě v Českých Budějovicích a čekal jsem, jestli někdo přijde. A přišli dva. Prodal jsem dvě pily a tím jsem začal. Postupně jsem splatil dluh a snažil jsem se prodávat více a více. Byl jsem v podstatě one man show, sám jsem si psal nabídky, které jsem na kole večer odvezl na poštu, sám jsem jezdil za zákazníky, sám jsem stroje servisoval. Když přijel první stroj, sedl jsem k řidiči dopravce s kufrem nářadí a jeli jsme k zákazníkovi, kde jsem stroj nainstaloval a zase s tím řidičem přijel zpátky. Jak přibývalo práce a zákazníků, přibíral jsem lidi. Patnáct let to byla moje firma, veškerá zodpovědnost byla na mně.
 
Proč se to změnilo?
V roce 2007 můj rakouský dodavatel přiletěl do Prahy, pochválil nás, jaký máme pěkný showroom a přišel s tím, že z jeho pohledu má český trh větší potenciál a že by bylo dobré se spojit. Nastalo dlouhé vyjednávání, za jakých podmínek dojde ke spojení mé české firmy s evropským gigantem, který je v našem oboru standardních dřevoobráběcích strojů jedním ze dvou největších dodavatelů na světě.
 
Vnímal jste to jako úspěch?
Bylo to v roce 2007, těsně před krizí. Já jsem to nesl trošku jako násilné převzetí, byl jsem z toho rozčarovaný. Všichni říkali: „Nemáš hypotéku, bydlíš ve svém, nikomu nic nedlužíš a přišla za tebou taková firma, že se s tebou chce spojit. Buď rád.“ Jenže já jsem to pořád cítil tak, že jsem patnáct let něco budoval a teď jakoby mi umřelo dítě.
 
Rozumím vašemu pocitu ‒ ale jak to vnímáte dneska?
Hned se k tomu dostanu. Proto jsem říkal, že ke spojení došlo v roce 2007. Nastalo ne za pět minut dvanáct, ale za minutu dvanáct. Dívaje se z pozice, v jaké jsme teď na českém trhu, sám jako přímý dovozce bych toho určitě nedosáhl. Takže spojení znamenalo určitě obrovský přínos. Vyjednávání bylo tvrdé, ale naprosto férové.
 
Uvažoval jste tehdy, že byste na spojení nepřistoupil?
Samozřejmě jsem o tom uvažoval. Ale nechtěl jsem opustit ten obor. Po patnácti letech, s velmi pečlivě vedenou databázi zákazníků, se mi nechtělo znovu začínat od nuly, nechtěl jsem ani dovážet stroje z východu. Proto jsem na spojení přistoupil, našli jsme shodu a naše vzájemné vztahy fungují velmi dobře.

Tomáš Vystyd je jednatelem české pobočky společnosti Felder Group a v ní 15% společníkem. Narodil se 1. května 1961 v Praze, kde dosud žije v domě postaveném jeho dědečkem. Je absolventem gymnázia v Praze a Vysoké školy zemědělské v Praze. Podnikat začal už v roce 1992. Domluví se německy, anglicky a rusky, rozumí i polštině. Miluje moře.

Narazili jste s rakouskými partnery někdy na rozdílné pohledy na podnikání?
Ne. Jednoznačně jsem se ztotožnil s jejich obchodní politikou. Mohu vidět některé věci z druhé strany jinak než oni, ale z dlouhodobého hlediska nakonec zjišťuji, že jejich rozhodnutí jsou správná. Rozumíme si, máme stejný humor, velmi podobné myšlenkové pochody. Na jednom školení v Rakousku se kdysi objevil nový maďarský kolega zhruba mého věku a večer jsme z hecu v hospodě pomyslně založili „spolek pro opětovné sjednocení rakousko-uherské monarchie“. Tím chci pouze říci, jak si uvědomuji historickou spojitost s Rakouskem.
 
Nevnímají nás v Rakousku trochu povýšeně?
Vůbec ne. Jsme strojařská firma a Rakušané mají pořád velký respekt k českému nebo československému průmyslu. Pořád ještě vnímají, že české země byly průmyslovým centrem Rakouska-Uherska. Jediné, na co narážím, pořád nás mají historicky, obecně zařazené jako východní Evropu. Často jim říkám: „Proboha živého, které hlavní město je víc na východ, vaše nebo naše?“ To mi dávají za pravdu, že Vídeň je opravdu víc na východ.
 
Sám jste na začátku rozhovoru řekl, že jste pětadvacet let šťastně ženatý. Předpokládám, když to sám zdůrazňujete, že asi pořád se stejnou ženou?
Jsem ženatý poprvé. Když jsem ji poznal, tak jsem si jasně uvědomil, to je ona! Chodila tehdy s přítelem, a já jí přesto řekl: „Když si tě nevezme, já si tě vezmu.“
 
Takže si ji zjevně nevzal. Kde jste se poznali?
Poznali jsme se v tehdejší práci. Před 28 lety.
 
Tak to je typická love story. Pořád spolu pracujete?
Pořád, tady vedle sedí. Pracujeme spolu celou tu dobu, stále jsme spolu. Jsme spolu doma, i v práci. Sice na ni vidím, ale v práci máme každý tak rozdílnou činnost, že se v podstatě pracovně nepotkáváme.
 
Není to trošku ponorka, vždyť jste spolu vlastně čtyřiadvacet hodin...
Ne. Ne. Není a znovu opakuji, nic lepšího mě nemohlo potkat. Uvědomuju si to. On k tomu člověk musí taky dozrát. Když jsem se jako mladý ženil, ptal jsem se, jak to dopadne a ono to dopadlo dobře.
 
Vypadáte spokojeně, ale podnikání je dost náročné, je to stres, neustálé přemýšlení o spoustě věcí... Měl jste někdy krizi, kdy jste si říkal, že byste do toho znovu nešel?
Štěstí přeje připraveným, dopředu si promýšlím, co kde řeknu, co jak udělám, takže bych neměnil. Spíš občas bojuju s větrnými mlýny, mám rád pořádek, nemám rád, když lidi neříkají pravdu... Nikdy jsem si však neřekl, že jsem se rozhodl špatně. Co se stalo stejně již nezměníte, z chyb by se člověk měl poučit.
 
Jaký jste šéf? Hodně autoritativní, musí vždycky být všechno podle vás?
Asi jo, říkají to o mně. Myslím, že mě zaměstnanci respektují. Rozhoduji na základě porady. V důležitých rozhodnutích mi pomáhá „rada čtyř“ ‒ vedoucí prodeje, vedoucí servisu, ekonomka a já. S dovolením drobná odbočka: Před dvěma roky jsem byl na velké operaci. Než jsem na ni šel, v podstatě nebylo jasné, jestli se vrátím, tak jsem delegoval úkoly naprosto jasně na tu radu čtyř. Všechno dobře dopadlo. To je teď moje motto, a naučila mě to manželka po té operaci: „Všechno dobře dopadne.“ Vrátil jsem se z nemocnice, všechno dobře dopadlo a snažím se řídit tím, že všechno dobře dopadne.
 
Než jste šel do nemocnice na operaci, tak jste k věcem v životě nepřistupoval s tím, že všechno dobře dopadne?
Do té doby jsem si neuvědomoval, že je dobré si takový přístup nasadit do hlavy. U mě šlo o změnu vnitřního nastavení.
 
To je dobře. Dneska i lékařské kapacity říkají, že psychický stav je hodně důležitý.
Naprosto! Zaplať pánbůh, díky manželce, že mi opravdu neustále říkala: „Všechno dobře dopadne.“ Jsem bytostně přesvědčený, že psychické nastavení pomáhá, organismus neztrácí síly na přemýšlení, že něco je špatné, ale zůstávají mu síly na vlastní hojení těla i duše. Tak si to, naprosto laicky, vysvětluji.
 
Co vlastně dělá ve firmě vaše žena?
Má na starosti veškerou administrativu a ekonomiku.
 
Nejspíš i personalistiku?
To ne. V této oblasti si ale rád vyslechnu její názor. Hledání nových zaměstnanců mám na starosti já.
 
Co od svých zaměstnanců očekáváte?
Pracovitost, loajalitu, slušnost. Nesnáším lež, ona stejně vždycky někde vyplave. Krádež je pro mě smrtelný hřích. To říkám všem na začátku pohovoru nebo při nástupu do práce. Lidi často v životopise tvrdí, že mají středně pokročilou znalost angličtiny nebo němčiny a když po nich chci, aby vyprávěli, co dělali v sobotu, často odpoví jen: „Vy mi kladete příliš otázek, já to asi dneska nedám.“ Už v životopisu lžou. Mám zásadní pravidlo, že když se mi na člověku při pohovoru na začátku něco nezdá, tak už to lepší nebude. Ten se nezlepší.
 
Nejste na lidi moc přísný? Pohovor je jako první rande, chcete uspět, a proto chcete vypadat trošku lepší...
Nepotřebuju perfektní znalost, stačí mi, když se domluví. Když někdo uvádí lepší znalost, neříká pravdu a asi ji nebude říkat ani v budoucnu. Snažím se během pohovoru ověřit, jaký kdo je, jak se chová. Mám oblíbený test, vždycky, když je tady někdo na pohovoru, kolegové čekají, kdy už to přijde. Ptám se: „Nedivte se otázce, řekněte mi, kolik je dvě stě děleno osmi.“ Víte, kolik je 200 děleno 8?
 
Vím. Dvě stě děleno osmi... to je jako sto děleno čtyřmi. Pětadvacet.
Výborně! Je asi šest různých matematických cest, jak se dopracovat k výsledku. Pětadevadesát procent lidí řekne: „To jste mě zaskočil.“ Já říkám: „To já vím, že jsem vás zaskočil. Já jsem vás chtěl zaskočit a chci vědět, jak budete reagovat.“ Někdo sahá po telefonu, že si to spočítá. Já říkám: „Ne, já to chci vědět z hlavy.“ Zkuste dát někde známým v hospodě tenhle příklad. Budete se divit, osmdesát procent české dospělé populace není schopných to spočítat. O současných žácích a studentech ani nemluvě!
 
Naštěstí se nemusíte zabývat úplně všemi, protože spolupracujete s Předvýběrem.CZ. Co je jejich hlavní výhodou?
Čas. Čas, který ušetřím. Mají jasné zadání, dostanou pět bodů, podle kterých mají zaměstnance hledat.
 
Tomáš Vystyd ve firemním showroomu
 
Slyšel jsem, že jste velmi precizní. Jaký jste klient?
Shodou okolností jedna z našich dcer pracovala v Předvýběru.CZ, takže to znám i ze zákulisí, z druhé strany. My tam platíme za firmu, pro kterou není jednoduché najít správného kandidáta na pozici prodejce. A u techniků je to ještě horší, protože potřebuju mechanika a elektronika, mechatronik se tomu teď říká. A nejlépe s jazykem. Vymřeli. Nerodí se. Nejsou. Je to boj.
 
Podnikáte třicet let, takže můžete srovnávat. Jak se liší dnešní zaměstnanci od zájemců krátce po listopadu?
Určitě jsou jiní, samozřejmě, že chtějí víc peněz, doba je taková. Mnohdy se chovají více sebevědomě. Jedna z častých otázek je, jaké benefity naše firma poskytuje. Já jsem stará škola, mám na to odpověď: „Já vám poskytnu benefit jenom jeden. Budete u nás pracovat.“ A hned vidíte, jak jim to přemýšlí, bohužel, doba se změnila, nabídek práce je fůra, lidi možnost pracovat necítí jako benefit.
 
Kde se vidíte za pět let?
Za pět let se blížím k hranici důchodu. Dovedu si představit, že budu jakýmsi „poradcem“, když o mě bude ve firmě zájem. Pomalu nastává čas připravovat se na to, že kapitán se stane admirálem a čas od času vyjede na moře. Baví mě odborné překlady. Korektury. Dovedu si představit školení prodejců. Svoje jsem udělal, ještě chvíli dělat budu a na to navazuje osobní stránka. Možná to souvisí s tou operací. Nechci spokojeně umřít s pocitem, že jsem si to pěkně odpracoval, chci si život ještě trošku užít.
 
Zaujalo mě, že se plavíte na jachtě. To není úplně běžný sport, jak jste se k tomu dostal?
Celý život je náhoda. Známým, kteří jezdili už několik let, vypadl člen posádky. Přišli za mnou, jestli bych s nimi nejel na týden na loď. A já souhlasil. Na lodi musí všichni táhnout opravdu za jeden provaz a musí si „sednout“. Tam stačí jeden člověk, který nezapadne, na lodi nemáte kam utéct, všichni se zhádají, budou kyselí, a všechno je špatně. Takže proběhlo nějaké výběrové řízení, to jsem ani nevěděl, popovídali si o mně a vzali mě. Nasedli jsme, odvázali loď, já stojím na zádi, smotávám lano ‒ a na to nezapomenu do konce života. Loď se zhoupla, fouknul vítr a já jsem věděl: tohle chci, to je ono!
 
Čekal jsem, že řeknete, že jste zjistil, že máte mořskou nemoc.
Tu mám.
 
Opravdu?
To víte, že jo. První léta jsem protrpěl jako pes. Ale lepší se to. Čtyři procenta populace ji nemají a nikdy mít nebudou, ale všichni ostatní ji mají. Jenom je otázka, jak velké jsou vlny. Někomu stačí, když se loď jenom trochu houpá, někdo potřebuje velké vlny.
 
Plavíte se pořád se stejnou posádkou?
Jeden týden jedu se stejnou posádkou, to jsme jenom chlapi, užíváme si, když to fičí. A pak jedeme s rodinami, to je takový poklidný týden.
 
Co čekáte od nového roku?
Budu opravdu spokojený, když bude lidsky stejný, z pohledu rodiny i firmy, jako letošní. To bych rád. Žádné negativní zprávy, žádné nepříjemné zdravotní problémy. Když kolem mě zavládne spokojenost, tak budu opravdu spokojen.
 
 

Už jste četli všechny naše rozhovory? Vyberte si: