21.05.2018

Mužští kolegové oceňují ženu v týmu

Když jsme si povídali, zrovna nad Prahou visela největší vzducholoď světa Zeppelin. Ve stejnojmenné firmě Štěpánka Zdvořáková pracuje jako personální šéfka. Společnost je výhradním prodejcem stavebních strojů a zařízení Cat a strojů amerického výrobce Caterpillar. Většina jejích kolegů jsou tedy muži, přesto si s nimi ví rady. Částečně i díky tomu, co jí dalo pedagogické vzdělání.

Jak se z učitelky stane personální manažerka?
Dostane dřív pracovní nabídku mimo učitelský obor, než přímo v učitelském oboru. Já jsem vždycky chtěla učit, byl to můj dětský sen. Učila jsem panenky, dělala jsem pro ně testy, už od střední školy jsem směřovala ke vzdělávání. Nicméně po studiu jsem odcestovala do Francie a když jsem se vrátila, dříve, než vysněné místo ve školství jsem začala pracovat ve francouzské společnosti na jihu Čech v továrně na plastové součástky. Tehdy po mně ve školství nikdo netoužil.

Jste tedy vzděláním učitelka, ale za katedrou jste nestála?
Pak už jsem jenom učila češtinu Francouze.

Není vám to někdy líto?
Je. Je mi to hodně líto. Takže občas ještě po učení pokukuju, dokonce jsem měla i vážné námluvy na kratší úvazek ve škole. Je to varianta, která je pořád na stole. Někdy vidíte v Učitelských novinách inzerát, hledají učitele jenom na jeden předmět.

Je vidět, že o tom pořád vážně uvažujete.
Už jsem to řešila i se svým šéfem, ten by mě v tom podpořil. Ideálně bych si představovala střední školu, abych tam třeba mohla trochu propagovat i náš obor. Někdy to určitě klapne.

V březnu byla Štěpánka Zdvořáková jednou z porotkyň naší soutěže Soutěž pohovorů.

Učitel a personalista jsou profese, které mají hodně společného. Je to tak? Pomáhá vám to nějak v práci?
Strašně. Personalistiku dělám už dvacet let. Tehdy neexistovaly obory jako andragogika, mám kolem sebe hodně personalistů, kteří jsou původem učitelé. Je spousta aspektů, které jsou podobné - v učitelské i personální práci musíte něco vysvětlovat, obhajovat, prezentovat. Aby to neznělo špatně, snad mě kolegové manažeři nebudou brát za slovo, ale svým způsobem jsou na poradě studenty a školáky, kterým musíte vysvětlit svůj záměr. A pak je tu psychologická stránka, učitel studuje psychologii a v personalistice také pracujete s různými typy lidí, jako s různým typem žáků.

Ve škole musíte učit všechny typy dětí, u některých firem mám často pocit, že si vybírají pořád stejné typy lidí. Je v tom odlišnost mezi školou a firmou?
Když si sama pro sebe vybírám lidi do týmu, dávám větší důraz na osobnostní stránku, než na to, co dotyčný člověk umí. Ale když hledám pro někoho jiného, to, že mi nějaký člověk není sympatický, od toho se musím oprostit a neřeším to. Pokud si ho dokážu po pracovní stránce představit v týmu, doporučím ho manažerovi s tím, že on si rozhodne sám. Jinak prosazuju, abychom tady měli hodně mladé lidi, ale klidně i seniorní. Teď jsem pyšná na pána, kterého jsme vzali dva roky před důchodem - je strašně šikovný a motivovaný.

Předpokládám, že u vás ve firmě pracují především muži…
Osmdesát procent.

Jak se jako žena cítíte mezi muži? Neslýcháte poznámky, jak ona tomu může rozumět? Jak jste se s tím vyrovnávala?
Trvalo mi to asi rok, než jsem se s tím srovnala. Čest mým kolegům, že mi nic takového nedávali znát. Jde pravda, že na začátku se mnou šéf poctivě prošel stroje, vysvětloval mi jejich označení, dostala jsem za úkol naučit se katalog, naštěstí mě z toho nikdo nevyzkoušel. Ten první rok byl těžký. Na druhou stranu, teď už vím, co na kterou pozici mám řešit, na co se mám zeptat. Nepovažuju se za odborníka, ale rozhodně tuším, co by měl mechanik umět a jsem schopná se na to zeptat. A většinou tím kandidáty překvapím. Když se technicky zeptám technika, pohovor se dostane do jiné úrovně, uchazeči přestávají říkat nesmysly, aby mě opili rohlíkem.

A jak se k vám mužští kolegové chovají?
Moc hezky. Jsem na mužskou společnost zvyklá, většinou jsem dělala v mužských kolektivech, v logistice nebo ve výrobě, tam muži vždycky převažují. Spíš z toho těžím, muži si cení ženského pohledu na věc. Ale daní za to jsou občasné specifické mužské poznámky. Pokud se na to povznesete a zasmějete se tomu, vezmou vás do party.

Štěpánka Zdvořáková pracuje v personalistice dvacet let, poslední čtyři roky jako personální ředitelka společnosti Zeppelin. Pochází z Prachatic, v pětadvaceti letech se osamostatnila od rodičů a přestěhovala se do hlavního města. Vystudovala střední pedagogickou školu i pedagogickou fakultu, obor čeština a dějepis. Mluví perfektně francouzsky, dobře se domluví i anglicky. Má šestnáctiletého syna a osmiletou dceru, její muž pracuje v IT.

 

Velkým tématem teď jsou kvóty na ženy ve vedení. Co si o tom myslíte?
Pro kvóty nejsem. Nikdy jsem neměla problém prosadit se v mužské společnosti. Přijde mi, že pánové vždycky vítali ženský element a nikdy mi nějak zásadně nebránili v prosazování. Jinak když to jde, ženy zaměstnáváme. Máme dispečerku, máme svářečku, mám tady jednu technickou prodejkyni, prodává po telefonu náhradní díly. Nemá to jednoduché, ale dává to. Když ta možnost je, nebráníme se tomu. V mužském světě ženský element pomáhá - zákazník na to slyší, když mu klínové řemeny v akci nabízí žena.

Jste mezinárodní firma. Můžete Česko porovnat s jinými zeměmi, čím jsme specifičtí?
Na poslední společné evropské schůzi jsme s kolegy hodně probírali legislativu a postoj k maminkám na mateřské. Jsme v tom skutečně unikátní, i ve srovnání s Polskem a Ruskem a jinými bývalými východními zeměmi - ani tam maminky nezůstávají doma tři roky na mateřské. Kolegové jsou z toho poměrně perplex, nechápou, jak můžeme plánovat lidské zdroje, když je to tak nastavené. V Polsku se ženy běžně vracejí do jednoho roku. Druhá věc - i ve srovnání s Polskem, Ruskem i Německem máme hodně malé propojení školství s praxí. Z našich škol odchází studenti, kteří prakticky nic moc neumí a nic praktického neviděli.

Jak u vás funguje personalistika?
Osobně ji vnímám ve dvou rovinách. První je dostat k nám nové lidi na nově vznikající nebo volné pozice, a tou druhou je postarat se o stávající zaměstnance. Výběrová řízení bych rozdělila na ty, která jsou pro Prahu a Brno a na ostatní lokality. Většina pracovních pozic v těch dvou městech je těžko obsaditelná, protože se nám nikdo nehlásí - klasické výběrové řízení nefunguje, obsazení pozic řešíme přímým oslovováním lidí ve firmách. V ostatních částech republiky to funguje standardněji, životopisů už nechodí tolik, ale ještě to funguje. Kandidáti na volné pozice prakticky nejsou.

Lidi teď nejsou nikde - už jsem taky slyšel, že to pro firmy v nejbližší budoucnosti bude běžná situace.
S tím bych souhlasila. Souvisí to s tím, že se mění požadavky na dovednosti kandidátů. V podstatě chceme „lidi budoucnosti“ a mnozí tyto dovednosti nemají a nemají ani chuť to zkusit.

Jak jste vlastně začala spolupracovat s Předvýběrem.CZ?
Když jsem cítila, že se dostávám do situace čekatele, jestli nám dorazí nějaký životopis, chtěla jsem náborový proces rozšířit, abych byla aktivnější. Spolupracujeme už přes tři roky a díky aktivnímu přístupu se daří obsazovat řadu technických pozic.

Ve vašem profilu jsem se dočetl, že se pokoušíte dobýt svět digitalizace. Jak se to projevuje?
Nejde jenom o nahrazení papírových dokumentů elektronickými, ale poznávání, co všechno je dostupné v digitální podobě, jenom o tom nevíme. Typickým příkladem může být aplikace Waze, už dávno nepoužívám klasickou navigaci do auta. A takových možností je spousta.

Projevuje se digitalizace i v podnikání firmy?
Kluci na půjčovně to zrovna rozjíždějí, při půjčování strojů se tiskne hodně papírů, my budeme všechno řešit přes iPad.

Prozradíte i něco o sobě? Vím, že máte ráda sport…
To platí. Lyžování a plážový volejbal. Jinak si ráda čtu, i když u knížek ještě pořád nejsem digitální. I když zrovna nedávno jsem si v knihovně půjčila detektivku jako audioknihu a těšila jsem se pokaždé do auta, abych zjistila, kdo je vrah. Snažím se číst, ale času moc není, kromě sportu se snažím ho trávit s rodinou.

Jako personalistka dobře víte, jak je důležitá relaxace a mít volný čas. Dneska je hodně běžné, že manažer první, co vám řekne, že na nic nemá čas.
To já si udělám, to musím. Je to otázka velké sebeorganizace. Standardně si držím jedno ráno a jeden večer v týdnu pro sebe. Bez toho bych asi nefungovala.

 

Dalších deset rozhovorů se zajímavými lidmi z řad klientů a kolegů najdete v našem seriálu: