18.09.2019

Vede lidi k tomu, aby dělali, co mají dělat, když to mají dělat, i když se jim to zrovna nechce dělat

Jako kluk chtěl být prezidentem nebo spisovatelem. Nic z toho se mu sice úplně nepovedlo, ale v minulosti chvíli psal blog a v současnosti řídí obchodní oddělení personální společnosti Předvýběr.CZ. Ve firmě je už desátým rokem a nechystá se ke změně. Z rozhovoru vyplývá, že je to dobrá zpráva pro tým, Kamil Bareš je vnímavý a motivující šéf.

Čím začneme? Co nesnášíš?
Co nesnáším? Asi lidskou hloupost a aroganci.

Hm, tak to se za deset let trošku změnilo. Tehdy jsi nesnášel průměr, stereotyp a šeď. Víš, odkud to je?
Jo.

Moc informací o tobě jsem na internetu nenašel, blog na iDnesu tak byl cenný zdroj. V Předvýběru.CZ pracuješ devět a půl roku. To je hodně. Nepřijde ti to do určité míry jako šeď?
Ne, protože za těch devět a půl roku jsem nezažil snad jeden totožný rok. Vždycky jsem se někam posunul já nebo firma. Takže vždycky to bylo něčím zajímavé.

Jsi vlastně zástupce šéfa firmy, vedeš obchodní tým. S takovým zadáním jsi sem už nastoupil?
Přicházel jsem jako druhý obchodník v Předvýběru s tím, že vize byla - pokud se tady bude tvořit obchodní tým, budeš u toho a do budoucna bys ho měl vést.

Kamil Bareš v Předvýběru.CZ pracuje od dubna 2010. V personalistice jako obchodník začínal v CVO Group, půldruhého roku pracoval také ve vydavatelství Mafra. Se svojí ženou Radkou a dcerami Lindou a Nelou bydlí v Praze. Od malička fandí Spartě, i když na zápasy pravidelně nechodí.

Podle životopisu na LinkedInu to vypadá, že tvoje pracovní zkušenosti jsou jenom z personalistiky. Je to tak?
Ne, mám střední hotelovou školu. Pracoval jsem tři roky v pohostinství na pozicích řadového číšníka, pak vrchního číšníka. Ale po těch třech letech jsem pochopil, že tudy cesta nevede a rozhodl jsem se změnit obor. Už v té době jsem pracoval v call centru a díky téhle zkušenosti mě přijal Franta jako obchodní ředitel CVO, tam také začala naše spolupráce a moje dráha obchodníka.

Jak ses stal na krátký čas blogerem? Souviselo to s tvojí prací ve vydavatelství, nebo je to jenom shoda okolností?
Určitě to souviselo. Ten blog je z doby, kdy jsem ještě neměl děti, takže jsem ještě měl relativně dost volného času. Tenkrát mě to bavilo, chtěl jsem dát najevo svoje myšlenky a názory. V té době byl blog poměrně čtený, takže mi to připadalo jako dobrý začátek něčeho dalšího. Tehdy jsem si pohrával s myšlenkou trochu víc se veřejně angažovat, což mě přešlo, když přišla rodina a práce v Předvýběru.

Co máš rád na svojí práci?
Asi bych teď mohl říct taková ta klišé jako kontakt s lidmi apod. Ale to už dneska rozhodně není to hlavní. Je to různorodost, pestrost, možnost seberealizace. Mám opravdu velké pole působnosti, spoustu věcí, které můžu sám ovlivnit. Od fungování celého týmu po fungování sebe sama. Dneska už se mi líbí to, že mám opravdu důvěru vedení firmy a jestli mě někdo hlídá, tak plnění úkolů nebo povinností, ale rozhodně nikdo nehlídá, co zrovna dělám nebo kde jsem. Nebavilo by mě být někde svázaný.

Jak se daří řídit kolegy v Předvýběru? Jak vás sleduju z povzdálí, připadáte mi někdy jako divoký tým.
Všechny znám už hodně dlouho, všechny jsem i nabíral. Předtím, než jsem dostal na starost vedení týmu, byl jsem v pozici, která zahrnovala zejména nábor a poté výchovu obchodníků. Takže všechny znám, všechny jsem je „vychoval“, to mi hodně pomáhá, že vím, jak s každým jednat.

Když jsi šéf, tak v něčem musíš být lepší než tví kolegové. V čem?
To zásadní jsou určitě zkušenosti a zarputilost. Ale jinak, možná to bude znít divně, nemám pocit, že bych ostatní v něčem výrazně převyšoval. Naopak, jsem zastáncem toho, že nejlepší učitel je ten, který vychová lepšího žáka, než je on sám. V obchodních výsledcích mě dnes již někteří kolegové převyšují. Člověk v manažerské pozici by měl být jakýmsi katalyzátorem, usměrňovačem, aby tým fungoval jako celek, aby se dodržovala pravidla, aby tým táhl za jeden provaz, a to je důležitější funkce, než být jakýmsi drábem nebo nutně nejlepším obchodníkem.

Jak se dá dostat z lidí výsledky?
Na jedné straně je to určitě motivace, vymýšlet pro ně soutěže a cíl. Ale také je hlídat, aby neměli tendenci z cesty sejít nebo si ulevovat. Většina lidí je od přírody líných a kde může, tam si uleví. Mým úkolem je jim neustále připomínat: Dělej to takhle, protože teď ti to funguje a bude dál. A když se něco pokazí, budeme hledat cesty, jak by to zase mohlo znovu fungovat. A z druhé strany je důležitý dohled. Moje hlavní zásada úspěchu je od pana Tomana: Dělej, co máš dělat, když to máš dělat, i když se ti to zrovna nechce dělat. To je z mého pohledu alfa a omega úspěchu: že opravdu dokážu dělat věci, když mám, i když se mi je právě moc dělat nechce.

Aby byl člověk dobrým obchodníkem, potřebuje spíš talent nebo se to dá nějak naučit?
Být dobrým obchodníkem se dá naučit, ale být výborným obchodníkem, na to potřebuješ talent.

r

Fotbálek s kolegy.

V lifestylových médiích se často řeší, kdy a jak dát výpověď. Vnímáš jako šéf, jestli jsou lidi spokojení, něco je netrápí nebo by chtěli odejít?
Snažím se to vnímat. Nedávno z dotazníku spokojenosti zaměstnanců vyplynulo, že jsem k podřízeným otevřený. Můžou za mnou přijít kdykoliv a s čímkoliv, ať už osobním či pracovním, vždycky se snažím to s nimi řešit. Věřím, že pokud by někdo byl nespokojený a měl cokoliv, co by mu vadilo, že za mnou přijde dávno před podáním výpovědi.

Vraťme se ještě ke gastronomii. Co bylo důvodem, že sis řekl, že to vlastně dělat nechceš?
Jednak moje jazyková vybavenost není a nebyla nikdy na vysoké úrovni, což mě limitovalo v další kariéře. Nikdy jsem nechtěl být číšníkem nadosmrti, ale měl jsem ambice spíš v rámci managementu hotelu. Koneckonců k tomu nás na hotelové škole vedli.

A druhá věc?
Nepocházím z bohaté rodiny, takže když mi naši dali pětistovku na boty a já je chtěl za tisícovku, tak jsem si pětistovku musel přidat ze svého a přesto nejel vlak. Takže jsem byl vždycky zvyklý mít svoje peníze, mít svůj příjem a ten obor tomu naštěstí nahrával. Už na střední škole jsem soukromě dělal vernisáže, rauty apod. Když jsem přišel do Prahy, začal jsem narážet na šéfy, kteří oboru nerozuměli. Byl jsem v oboru od patnácti a trochu mě dohnala vlastní překvalifikovanost. Začal jsem se ptát: Proč se mám nechat honit od lidí, kteří tomu vůbec nerozumí?

Jak ses dostal ke studiu hotelovky?
Na gympl jsem nechtěl, protože mi přišel příliš obecný. Měl jsem ke gastru vztah, protože už v deseti letech jsem pekl první bábovku a než abych šel s taťkou opravovat auto, tak jsem šel s mamkou vařit oběd. Rodiče říkali, jíst se bude vždycky, běž na hotelovku, není to špatný obor. Tehdy se v Budějovicích dělaly dost tvrdé přijímačky, brali snad šedesát lidí z asi tří set dvaceti. Zkoušky jsem udělal, školu úspěšně dokončil a šel do praxe.

Odkud pocházíš?
My jsme docela kočovníci. Myslím, že málokdo se stěhoval tolikrát, co já, ať už sám nebo s rodiči. Vyrůstal jsem ve Vlašimi, tam jsem ale ani nedokončil základku, posledního půldruhého roku jsem chodil do Jindřichova Hradce. A odtamtud jsem potom dojížděl na intr v Budějovicích pak jsem tam i chvíli bydlel. Pak znovu ve Vlašimi a nakonec v Praze.

Čím jsi chtěl být jako dítě v deseti?
Prezidentem. A spisovatelem.

Máš děti?
Dvě dcery. Devět a tři roky. Jsou pro mě tím nejdůležitějším a nejkrásnějším v životě.

Co bys chtěl, aby z nich bylo?
Ježišmarjá. Na to není jednoduchá odpověď, nemám představu, co bych chtěl, aby z nich bylo. Já bych chtěl, aby byly šťastné jako lidi, aby je bavila práce minimálně tak jako mě. Často přemýšlím, jak je navést. Když jsme se se starší dcerou na tohle téma bavili, řekl jsem jí: Když se chceš rozhodnout, co dělat, musíš si uvědomit několik věcí ‒ na co máš talent, což pro mě znamená, že tu věc děláš a děláš ji líp než ostatní, přirozeně, prostě ti to jde. Pak tě to musí bavit. Ideálně, když tu věc děláš, zapomeneš na všechno kolem sebe. Úplně se do toho položíš a nevnímáš, co se kolem tebe děje. Pan Mühlfeit tomu říká flow. To jsou dvě základní věci a pak taky je dobré se zamyslet, jestli je to věc, která tě uživí. Když se dívám na tu starší, už dneska je jasné, že to nebude sport, ani nic zásadně logického nebo technického, naopak vidím umělecké sklony, ať už malování, grafika, módní návrhářství. Má v sobě cit pro detail. Když maluje, nevidí, neslyší… Pozoruju ji a vím, kterým směrem ji sunout, nebudu na ni šlapat, jestli jí půjde nebo nepůjde matika nebo čeština, to je sice nutnost, ale rozhodně nebudu vyžadovat, aby byla nějakým dokonalým studentem.

Jednou pro ni ten rozhovor bude super důkazním materiálem, až se za tři čtyři roky budete dohadovat, že ona nepotřebuje výsledky ve škole.
Výsledky nebudu vyžadovat u některých předmětů. Ale určitě bych chtěl, aby vystudovala obor, který ji baví a pak se mu věnovala.

A co druhá dcera?
Jsou jí teprve tři roky, ale už dneska vidím, že sportovně je úplně někde jinde. Dokázala překonávat překážky, které starší dcera dokázala až o dva roky později. Třeba taková hloupost jako vyskočit na postel ‒ mladší se tam vyhoupla ve dvou letech, ta starší tam vylezla až ve čtyřech.

 

Přečtěte si, s kým ještě jsme si povídali: