Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (17.7 + 2.1) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (5.2 + 45.1) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

+420 246 086 014

Sečtěte a zaokrouhlete (48.0 + 29.5) *

Nacházíte se zde: Úvod » Novinky » Rozhovory » Tip na výlet: hřbitov na Olšanech nebo v Ďáblicích

Tip na výlet: hřbitov na Olšanech nebo v Ďáblicích

Je to samozřejmě nadsázka, i když ne docela. Martin Červený je dnes zástupcem ředitele Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, ale velkou část svého profesního života strávil jako šéf Správy pražských hřbitovů. O místech posledního odpočinku ví hodně, mluví o nich hezky a rozhodně je nezavrhuje jako cíle vycházky nebo relaxace. V rozhovoru se dočtete nejenom o hřbitovech, ale i změně přístupu k práci z domova nebo k jaké práci by se chtěl propracovat.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Když mi bylo asi tak pět let, plánoval jsem, že budu buď myslivcem nebo básníkem anebo kovářem.

Místo toho jste byl ředitelem hřbitovů. Jak se to stalo?

Předtím jsem pracoval v neziskovce za hodně neziskové peníze, přitom jsem dodělával jsem školu a když jsem ji dodělal, tak jsem si vzal jako druhou práci kancelářskou činnost na technickém úseku hřbitovů. Tehdy jsem dělal obě práce a pak jsem se stal náměstkem, nechal práce v neziskovce a po čase se přihlásil do výběrového řízení a podařilo se mi uspět.

Takže v podstatě šlo o náhodu?

Ale faktem je, že jsme celé dětství bydleli kousek od Olšanských hřbitovů a občas jsme tam chodili na procházky s maminkou a vždycky se mi hrozně líbily. Nikdy jsem neplánoval, že tam budu pracovat, ale jestli znáte staré Olšany...

No jasně, bydlím na Žižkově...

To je úžasné mystické tajemné místo, krásné sochy, úžasná atmosféra, veverky, kočky. Prostě všechno, co tam je, je úžasné, a tak jsem se k tomu vrátil po třiceti letech.

Přiznávám se, že jsem přesně ten typ návštěvníka hřbitovů, který přijde na Dušičky nebo na výročí úmrtí babičky a pradědečka. Ale když jsem se připravoval na rozhovor s vámi, došlo mi, že se o nich dá mluvit v širším kulturním kontextu a že vůbec není od věci, že se někteří lidé chodí na hřbitovy procházet.

Platí to hlavně o velkých metropolitních hřbitovech. Když je někde na vesnici malý hřbitůvek, je asi nesmysl chodit se tam procházet, ale zrovna Olšany jsou takovou oázou ticha, klidu ve víru města. Ale mně se vždycky líbilo i chodit a číst si nápisy na starých hrobech, kde jsou staré černobílé porcelánové portréty a informace o tom, čím lidé byli nebo co považovali za důležité ve svém životě. Jsou tam pěkné tituly jako CK poštmistr a mecenáš a majitel nemovitostí a vdova po mlynáři a tak. Je to vlastně zajímavá historická a sociologická sonda. Spousta lidí chodí na Olšany z pragmatických důvodů, protože tam není žádný pořádný park, když maminky s kočárkem chtějí, aby dítě spalo v klidu, jdou na Olšany, kde neslyšíte tramvaje, auta a máte tam klid. A takových hřbitovů je v Praze víc, ať jsou to Malvazinky, Ďáblice, Vinohradský hřbitov.

Který hřbitov v Praze je nejhezčí?

Záleží na preferencích každého, ale esteticky jsou asi nejhezčí Olšany. Jednak jsou obrovské a nabízejí hodně historických i uměleckých vrstev. Hodně zajímavý je i Ďáblický hřbitov, který byl založený za první republiky.

Čím ten je zajímavý?

Byl koncipovaný jako jeden ze tří metropolitních hřbitovů. Druhým měly být Olšany a třetím hřbitov na Chodovci, který nakonec zůstal jen v projektu. Ďáblický hřbitov byl postavený v kubistickém slohu, což je patrné z impozantní vstupní brány a betonové, prolamované ohradní zdi. I další stavby,  které byly doplňované později v devadesátých letech, se snažily do stylu trefit. Největší hodnota místa ale spočívá v masových hrobech, ve kterých byly pohřbívané oběti nacismu i komunistických represí. Byl tam pohřbený, přesněji zahrabaný, estébáky umučený páter Toufar, teď se řeší exhumace Zdeny Mašínové starší. Je tam i hřbitov dětí, které se buď narodily mrtvé ženám ve věznicích, anebo zemřely krátce po narození nebo v útlém věku. Je to místo, které je hodně nabité emocemi. Jsou tam i čestná pohřebiště padlých ve druhé světové válce. Vzhledem k tomu, že hřbitov byl velkoryse pojatý a nikdy nedošlo k zaplnění hroby, je to do velké míry i lesopark.

Trošku morbidní, ale vlastně je to i tip na výlet.

Ono to tak trošku funguje, říká se tomu dark tourism. Nejsou to jenom hřbitovy, ale jde o putování po místech, kde se stalo něco strašného. Existuje ale i jiná, bohudík početnější, kategorie turistů, kteří vyhledávají hřbitovy pro jejich atmosféru a pro funerální umění. Na hřbitovech je velká koncentrace děl architektů, sochařů a dalších umělců a moc se o tom neví. Když máte ve městě pomník od Bohuslava Schnircha nebo jiného výtečného sochaře, je to věc známá a viditelná. Ale když je ta socha obdobné kvality na hřbitově, často je pod nějakým břečťanem anebo někde v zákrytu.

Když se procházím po hřbitovech, přijde mi, že naprostá většina výzdoby hrobů je v podstatě kýč a jenom tu a tam se najde něco, co vybočuje. Navíc jsou hodně zanedbané.

Častěji jde o lokální hřbitovy mimo Prahu. Zatímco na vesnici každý ví, že je to váš hrob a že se o něj nestaráte, tady funguje anonymita velkoměsta. Pamatuji si, že jsme kdysi měli delegaci ze Švédska. Tam je pohřebnictví propojené s církví, pastoři jsou často správci hřbitovů, a když jsem je vzal na procházku po Olšanech a pyšně je prováděl, jakou tam máme krásu, tak byli zděšení, jak jsou hroby zarostlé, jak je to všechno ohlodané zubem času. Protože u nich jsou hroby opečovávané, jsou na nich skalničky a zastřihávané buxusy. Ale jsou u nás i jiné kategorie hrobů, třeba světské nebo romské, ti na ně hodně dbají, ale jejich hroby jsou samozřejmě zahlcené andělíčky, umělými květinami, opravdovým kýčem.

Na Olšanech je vidět hodně nových hrobů Rusů a Ukrajinců. Ti k nim asi mají jiný vztah. Dá se říct, že trošku zachraňují české hřbitovy?

Menší části, která sousedí s Židovským hřbitovem, se říká taky Pravoslavná nebo Ruská, protože tam je kromě čestných vojenských pohřebišť a hrobů českých obyvatel i oddělení pravoslavné kolem chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice. Poznáte je podle dřevěných patriarších křížů. Když jsem na hřbitovech končil, řešili jsme ožehavý problém. Mají tam pohřbenou spoustu osobností významných pro ruskou emigraci a pro novodobou ruskou menšinu je prestiž být pohřbený co nejblíž chrámu. Tak se snaží skoupit volná místa a staví si tam poměrně pompézní pomníky, protože na to mají a často jsou to kýče, protože hrob nerealizuje akademický sochař nebo architekt, ale kameník, který si přiveze dva šikovné Vietnamce šikovné, kteří to vytesají za směšné peníze, ale uměleckou hodnotu dílo nemá.

Nepovedlo se mi vypátrat, co jste dělal dřív nebo kde jste studoval.

Já jsem docela mladý.

To vidím. Takže co jste vystudoval?

Devítiletým studiem na pedagogické fakultě se moc nechlubím...

Takže jste původně učitel?

Ne, to jsem dělal jenom při praxích, které jsme měli povinné. Nikdy jsem do školy nenastoupil.

Martin Červený

Není to škoda?

Je to škoda. Teď zrovna moje gymnázium vypisovalo výběrové řízení na ředitele, tak jsem zajásal, že se tam přihlásím a zjistil jsem, že bych musel splňovat pětiletou pedagogickou praxi. Takže plánuju, že až skončím na IPRu, půjdu pět let učit a počkám si na další výběrko, protože to bude kariérní vrchol, šéfovat tomuto gymnáziu.

Opravdu se chcete vrátit do školy?

Je to spíš lehká nadsázka, ale vlastně mě to zamrzelo. Kdybych tu praxi měl, tak to zkusím.

Jakou máte specializaci?

Já jsem nakonec skončil učitelstvím pro první stupeň. Tím jsem začal, pak jsem fluktuoval po jiných oborech, takže jsem rok dělal češtinu, dějepis... Nebyl jsem úplně studijní typ, takže ve chvíli, kdy se mi začalo moje studium hroutit, tak jsem se vrátil na první stupeň, nechal jsem si některé věci uznat a celkově moje studijní kapitola na pedagogické fakultě trvala asi devět let.

To je dost, ale člověk si má studium užívat. Z pohřebnictví jste byl odejit ne úplně hezkým způsobem. Četl jsem, že audit, který to všechno spustil, byl nakonec zpochybněný magistrátem, takže to vypadá, že důvody vašeho odvolání byly opravdu účelové. Omluvil se vám někdo?

Ne, to ne.

Kdysi jste to v médiích chtěl...

Pořád čekám.

Chcete o tom vůbec mluvit?

Nemám problém se o tom bavit. Jestli k tomu můžu stručně říct svůj pohled, neměl jsem úplně dobrý vztah s panem radním. To se ani nedá říct, protože já jsem ho skoro neviděl, vlastně jsem ho skoro neznal. Bavili jsme se naprosto minimálně, ale z doslechu jsem věděl, že s některými mými kroky není spokojený a žádá si nějakou změnu. A když nenastala, přišla odplata. Na druhou stranu spousta věcí z auditních nálezů se zakládala na nějaké skutečnosti. Rozporoval jsem, že tam byly i nesmysly, které byly jinak interpretované, než by v řádném auditu měly být. Omluvu už nečekám, ale teď je na magistrátu taky jiná reprezentace.

Je to prostě uzavřená kapitola.

Přesně tak.

Tehdy vás to ale určitě naštvalo nebo zaskočilo. Teď už se na to možná díváte jinak?

Jasně. Už se na to dívám jinak. Faktem je, že jsem to ani tehdy nebral nijak fatálně. Pro mě to byla práce, která je důležitá složka života, ale v hierarchii svých priorit a hodnot jsem měl jiné věci na vyšších místech. Zpětně musím říct, že aniž bych si to připouštěl, tak mě to zasáhlo asi víc, než jsem byl ochotný si připustit. Ještě dlouhou dobu po tom, co jsem nastoupil sem na IPR, tak mi některé věci doznívaly. Byla to zajímavá zkušenost, už bych si ji asi znovu nedal.

Takže vás to v principu mrzí a kdyby se to nestalo, zůstal byste v pohřebnictví? Nechal jste po sobě slušnou stopu, je vidět, že jste neseděl jenom v ředitelské kanceláři, ale vymýšlel jste, jak obor někam posouvat.

Hřbitovy byly úžasné v tom, že než jsem tam nastoupil, tak to vlastně bylo po téhle stránce pole neorané. Celkem jsem se v tom našel a bavilo mě bořit stereotypy a ukazovat hřbitovy i z jiné stránky, než jak je lidi běžně vnímají.

Přesto přiznám, že jsem dřív neslyšel o adopci hrobů nebo lesu vzpomínek.

Přestože jsme žádné PR oddělení neměli, ve spolupráci s městem jsme projekty prezentovali i na citylightech. Měl jsem představu, že celá Praha ví, co děláme a pak jsem se o tom s někým bavil a on na mě zíral, o čem mluvím.

To je vnitřní, profesní slepota. Vy o tom samozřejmě víte, ale vaše komunikace asi neměla takový zásah. Na druhou stranu z médií vím, že existují pohřebiště pejsků, virtuální hřbitovy a podobné věci. Může nám to přijít trošku srandovní a vzdálené, než nám někdo umře, ale na druhou stranu i pohřebnictví je obor jako každý jiný a má logiku, že se vyvíjí.

Přitom právě výstřelky, jako jsou pohřebiště domácích mazlíčků nebo jiné virtuální záležitosti byly, čím jsem se nikdy moc inspirovat nenechal. Důležité pro mě bylo, jakým způsobem u nás funguje pohřební kultura a rituály. V Česku jde pořád o stereotyp: sedíte v obřadní síni nebo v krematoriu, které nepůsobí přívětivě, nic, čeho se chytit v těžkých chvílích. Zaběhnutá podoba obřadu spíš podporuje odcizení a nepříjemné pocity, posloucháte hudbu z playlistu, který obsahuje dvacet skladeb, přijde najatý smuteční řečník, který s dramatickým výrazem odvykládá něco o zesnulém, kterého vůbec neznal... Zdálo se mi, že obor je hodně rigidní, konzervativní a přitom jsou možnosti, jak to udělat jinak, lépe - tak, aby to pozůstalým a blízkým zesnulého pomohlo v procesu rozloučení, aby jim zůstala silná hezká vzpomínka. To vedlo k myšlence lesa vzpomínek, ekologického a přírodě blízkého hřbitova v Ďáblicích. Cílem bylo změnit rituály, umožnit rodině přijít neformálně oblečení, vzít sebou pejska nebo děti a povídat si při obřadu o zesnulém, zahrát si třeba na kytaru nebo rozvěsit nějaké vzkazy zesnulému na šňůrky mezi stromy.

Co vlastně děláte teď? Máte pod sebou právníky, ekonomiku a personalistiku, takže chápu, že vaše pozice odpovídá roli provozního nebo správního šéfa. Vaše třetí agenda se týká prostorových dat. Co to přesně znamená?

Je to hodně zajímavá sekce, která získává data o městě, aby pak na nich ostatní mohli stavět. Dataři sbírají data třeba od mobilních operátorů, jak se ve městě lidi pohybují, jestli ti, kteří tu žijí přes den, v Praze bydlí i přes noc, Teď během pandemie nás zajímalo, kam lidi jezdili nebo jestli dodržovali karanténu. Pak jsou tu i prostorová data, to znamená de facto letecké snímkování města. Datová sekce sosá z města všechny informace o lidech, o budovách, o infrastruktuře, o čemkoli a vede je v databázích, ze kterých je možné je vytáhnout a používat, třeba když sekce strategií a politik píše prognózy, jak se bude v Praze vyvíjet demografie, co je potřeba, jaké jsou scénáře infrastruktury, pakliže bude město bobtnat.

Jsou ta data veřejná?

Do velké míry jsou veřejně přístupná v aplikacích, které IPR spravuje pro město, což jsou třeba Geoportál nebo mapové aplikace, které jsou přístupné i z našich webových stránek. Takže architekti, urbanisté a jiní odborníci je mohou využívat.

Z logiky věci máte na starosti i personalistiku. Co právě řešíte?

Zrovna jsem měl jednání se šéfkou personálního, proto jsem se trochu zpozdil. Rozebírali jsme home office.

To je teď po pandemii velké téma. Dřív k tomu v mnoha firmách přistupovali spíš jako k benefitu. Teď se ukázalo, že lidi dokážou pracovat, i když jsou doma a neznamená to, že se flákají. Jak je to u vás, budete něco měnit?

My jsme to vlastně vnímali podobně - že je to naprosto minoritní záležitost, spíš výstřelek. Když někdo měl dohodu o práci z domova, tak většinou z nějakých závažnějších důvodů a byla to opravdu výjimka. A teď se ukázalo, že jsme schopní pracovat z domova a dokonce si někteří kolegové pochvalují, že lidi z domova pracovali líp, výkonněji. V dnešní době není problém být s lidmi celý den v online kontaktu, technologické vychytávky vám úplně dají zapomenout, že sedíte doma a ne tady v kanceláři. Takže teď je po práci z domova poměrně poptávka mezi lidmi i mezi řediteli, kteří si ověřili, že je zaměstnanci nešulí a nepodvádí a nedávají si jenom prodloužený víkend, ale opravdu pracují.

Jak jste vlastně přišel ke kontaktu s Předvýběrem.CZ? Hledali pro vás hrobníky?

Ne. Začal jsem s nimi spolupracovat až když jsem nastoupil tady. Naposledy jsme hledali šéfku ekonomického a rozpočtového oddělení, našli jsme ji s pomocí Předvýběru a jsme spokojení.

Tak to je dobrá zpráva. Pojďte mi říct trošku, co jste dělal v neziskovce?

Jmenovala se Ano pro Evropu a byla to iniciativa osobností včetně Karla Schwarzenberga. Figuroval tam i Jiří Pehe, Tomáš Halík, Monika MacDonagh-Pajerová, která ji později i vedla jako výkonná ředitelka. Neziskovka před referendem o vstupu do Unie si dala za cíl ani ne tak přesvědčovat pro vstup, ale informovat veřejnost, co to obnáší a vyvracet mýty a dezinformace, které se kolem toho rojily. Po vstupu jsme pokračovali dál jako think tank, vydávali publikace a pořádali konference. Nastoupil jsem ještě jako student a fungoval jsem ze začátku jako nosič čehokoli kamkoli, jako technická podpora na konferencích, vozil jsem hosty z letiště a postupně, když jsem nabyl nějaké zkušenosti, stal se ze mě tajemník.

Martin Červený

Prozradíte něco osobního? Vím, že máte tři děti.

Mám tři děti.

Jak velké?

Mám tři děti a jednu ženu.

No to tak většinou bývá.

Nejmladšímu je deset měsíců, prostřednímu teď bude sedm a nejstarší bude za čtrnáct dní deset.

Pamatujete si to dobře. Vaše žena z vás asi má radost.

Po nějakých extempore s mojí pamětí důležitých dat si některá snažím zafixovat. Když si mám připomenout, kdy máme výročí svatby, tak...

Zrovna mě napadlo, jestli to víte?

Teď ho nemám na sobě, ale mám datum vyryté na snubáku.

Tak se podíváte.

Tak se často koukám, abych se ujistil, že kytku přinesu správně, nebo to připomenu ve správný čas.

Jaké máte koníčky kromě pohřebnictví? Sport, divadlo?

No jako člověk se třemi dětmi...

Nemáte čas.

Nemám čas. Ale samozřejmě mám nějaké koníčky. Ale žádnou vášeň, že bych řekl, že jsem vášnivý včelař nebo sbírám vláčky nebo tak, to ne. Klasika, když zbyde chvilka, tak si čtu. Jako dítě, adolescent, jsem možná překvapivě měl rád vážnou hudbu a operu zvlášť. A teď, když jsem zjistil, že si můžu tyhle věci pouštět v autě, jenom když jedu sám, protože manželka to nesnáší, tak se k tomu rád vracím. A občas si jdu zaběhat a tak. V tomhle ohledu asi nejsem úplně zajímavý.

Takže když v práci skončíte, jedete domů, sednete si k televizi a usnete?

To zrovna ne. Jedu domů, tam se na mě vrhnou tři děti a já si užívám tu celkem komfortní roli otcovských povinností, protože manželka s nimi oddře školu, piano a kytaru a všechny ostatní věci a já jsem ten, kdo připravuje zábavu a zážitky. Vždycky jim vyprávím, co jsem dělal já v jejich věku a oni to pak chtějí dělat taky. Takže když jsem jim nedávno vyprávěl, jak jsme i s bráchou stavěli vor, na kterém jsme se pak plavili na rybníce, tak to zatoužili udělat taky. Před manželkou jsme to museli utajit, ale šli jsme postavit vor a na takovém rybníčku jsme se opravdu plavili.

Medailonek

Martin Červený se narodil v roce 1979 v Praze, kde dodnes bydlí se svojí ženou neuroložkou Zuzanou a třemi dětmi Ninou, Dominikem a Jonášem. Je věřící, vystudoval Arcibiskupské gymnázium na pražském Náměstí Míru a pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, ale ve školství kromě studentské praxe zatím nepracoval. Nyní je zástupcem ředitele Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, předtím pracoval jako ředitel Správy pražských hřbitovů. Domluví se se všemi lidmi dobré vůle a má-li chvilku, rád si čte nebo poslouchá vážnou hudbu.


Zpět na přehled

PŘEDVÝBĚR.CZ s.r.o.
Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady.
IČ 28254104, DIČ CZ28254104
OR v Praze, sp. zn. C 125597

Pracovní doba:
Po – Čt 9.00 – 17.00 hod. a Pá 9.00 – 15.00 hod.

Kontaktní údaje
predvyber@predvyber.cz

Mapa

Nahoru