Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (38.3 + 21.6) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (35.2 + 28.3) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

+420 246 086 014

Sečtěte a zaokrouhlete (46.0 + 5.3) *

Nacházíte se zde: Úvod » Novinky » Rozhovory » S dobrým vojákem Švejkem byl za večer v osmadvaceti lokálech ‒ ale všechna čest, nikde neměl víc než tři piva

S dobrým vojákem Švejkem byl za večer v osmadvaceti lokálech ‒ ale všechna čest, nikde neměl víc než tři piva

Rozhovor s personálním šéfem Nipponu Petrem Janoutem je zajímavý nejen proto, že nám přibližuje japonskou kulturu, ale i kvůli jeho velkému koníčku. Když byl coby středoškolák jednou nemocný, začetl se do příběhů vojáka Švejka a úplně mu propadl. Od té doby spolu s kamarádem podnikli spoustu zajímavých švejkovských výprav.

Učebnice popisují, jak se japonský management liší od evropského nebo amerického přístupu. Opravdu je to tak odlišná kultura?

Na posledním prezidentském Nippon meetingu se probíralo, jak připravit oslavy stého výročí společnosti  v roce 2037. V Tokiu uvažují s dvacetiletou perspektivou. Je to jenom drobný příklad japonského myšlení. Vliv japonské kultury na naši českou pobočku je ale značně filtrovaný. Nippon má po světě bezmála čtyřicet tisíc zaměstnanců a několik tisíc poboček. A my spadáme pod subcentrálu v Německu.

Moc pěkný příklad. Můžete japonský přístup nějak víc zobecnit?

Na jednu stranu působí Japonci poněkud nadřazeně. Ale když jsem v Japonsku byl, pochopil jsem, že skutečně malinko nadřazení jsou. V dokonalé organizaci země, do detailu dotažené automatizaci a digitalizaci, pořádku, přesnosti, ale současně v lidském fungování celé společnosti. Není to tak, že by vás počítač „zahnal do kouta“ a nikde nikdo. Vždycky je tam někde i živý člověk – příjemný, vstřícný a ochotný pomoci. Kombinace vysoce lidského přístupu s dokonalou technikou a organizací je obdivuhodná. Takové věci se projevují samozřejmě i v jejich managementu. Jde o vysokou preciznost, dlouhodobost, stabilnost. Jako každá mince to má dvě strany. Někdy bychom uvítali, kdyby nás více nechali přizpůsobovat byznys lokálnímu prostředí, což dělají poměrně neradi.

Traduje se pravidlo, že japonský šéf je jako bůh a i když třeba máte hotovou práci a po pracovní době, dokud ve firmě sedí šéf, nemůžete odejít… Je na tom ještě něco pravdy?

Znám to spíš zprostředkovaně, v Japonsku jsem strávil jen pár týdnů, nerad bych dělal nějaké zasvěcené závěry. Ale tradiční forma úcty k nadřízeným a ke starým lidem tam stoprocentně je. Japonský konzervativní přístup v podstatě způsobuje, že šéf neočekává zpětnou vazbu nebo nějaký protinázor a dostává se tak do určitého vakua. Na druhou stranu je výhoda, že když něco řekne, platí to  jako na vojně. Lepší je špatný rozkaz než žádný rozkaz. Pokud šéf vydá pokyn a ten není dokonalý, všichni podřízení udělají maximum, aby to dotáhli. U Japonců je otázkou cti splnit úkol perfektně. Mívá to často lepší výsledek, než když se do nekonečna diskutuje, každý má jiný názor a nakonec se odchází z porady a není jasné, co se má vlatně dělat.

V Česku asi nedržíte nějaký japonský rituál?

Projevuje se tu určitá pevná standardizace procesů, které jsou vyzkoušené a fungují velmi dobře, ale že bychom každé ráno cvičili nebo chodili v kimonu, to vám nenabídnu. Ale s oblibou kolegové pijí japonský hustý zelený čaj matcha. Před kovidem jsme jednou za měsíc probírali věci u tradiční společné snídaně, a vyzkoušeli jsme si ji i ve stylu sushi.

Vy sám máte rád sushi?

Mám ho rád, i ho rád dělám. Nebo spíše asistuji manželce… Novodobé „americké“ sushi, do kterého se dává majonéza a mixuje více ingrediencí a i chutí, tzv. rolls, nejsou můj šálek čaje. Oblíbené mám nigiri sushi, tedy čistou rybu s rýží, nebo třeba s mušlí svatého Jakuba. Krásné bílé masíčko na rýži, stačí jenom lehce zakápnout a je to vynikající.

Mluvíte japonsky?

V každé zemi se vždy snažím pár základních slovíček a vět naučit. Ale brzy to opět zapomenu. Z japonštiny si už pamatuji jen „arigatō gozaimasu“, což znamená děkuji mnohokrát.

Jak jste vlastně našel práci v japonské firmě? Měl jste nějaký vztah k Japonsku?

Že jsem nastoupil do Nipponu je náhoda. Když mi pan Boudný, ředitel Předvýběru.CZ, řekl, že společnost Nippon hledá manažera HR, bylo mi velmi sympatické právě to Japonsko. Řekl bych, že pro většinu lidí – našich klientů i zájemců o zaměstnání  je naše značka Nippon sympatická, přitažlivá a je zárukou kvality.

Pojďme se věnovat personalistice. Jedna z oblíbených otázek je: kde se vidíte za pět let?

Víte, co mi to připomíná? Film Stážista s Robertem De Niro, který hraje člověka, jemuž je sedmdesát let. A mladý personalista se ho ptá: „kde se vidíte za deset let?“ U mě je to trochu podobné. Mám po šedesátce, takže pět let je hranice, kdy bych chtěl pomalu aktivní službu ukončit. Nechci působit stařecky, někdo je i v sedmdesáti stále akční, ale já jsem se už spíš trošku zklidnil. Je to i tím, že mám rodinu, vnoučata... Než ale přijde ten den, tak se vidím tady v Nipponu. Firma je silná, dobře organizovaná, profesionálně řízená. Tak pokud bude mít zájem o mé služby, nemám ambice se někam posouvat.

Vašemu postoji rozumím, na druhou stranu pět let je dlouhá doba, nikdy nevíte, co nastane. Třeba za dva roky přijde nabídka z Japonska, ať se přestěhujete do Tokia. Je to asi trošku sci-fi, ale kdyby se to stalo, udělal byste takovou zásadní změnu?

Rozhodně to a priori neodmítám. Na pět let, to už bych nechtěl. Ale nějaké projektové angažmá například na rok, to by bylo lákavé.

Díky za odpověď na otázku, kde se vidíte  ale zajímá mě taky váš názor na ni z pohledu personalisty. Dáváte ji lidem, když někoho přijímáte?

Nedávám ji a nedával jsem ji ani v dobách, kdy to bylo populární. Dnes už se od toho ustupuje, už ta otázka působí spíše směšně. Každý ji zná, takže má připravenou odpověď. Nikdy jsem nebyl zastánce sterilních otázek, protože na ně dostanete zase sterilní odpověď. O kandidátovi neřekne nic. Je to ztráta času, pro personalistu a vlastně i pro kandidáta.

A co vás tedy zajímá, na co se zájemců o práci ptáte?

Jsem zastáncem behaviorální metody. Dotazování se na věci, které uchazeč opravdu dělal, zažil. Neptám se podmiňovacím způsobem, co byste dělal, kdyby... Ptám se například „Byl jste v pozici obchodníka, co konkrétně jste dělal?“ Rozebírat „co by kdyby“ je velmi snadné. Kdežto když hovoříte o tom, co jste skutečně zažil a co jste dělal, pokud nejste profesionální lhář, tak prostě popisujete situaci. Taky mám rád hraní her  vymýšlím situaci a sleduji, jak uchazeč reaguje. Rozhodně je to užitečnější, než se ptát, kde se vidí za pět let.

Loni jste pro iDnes řekl, že víc než nějaké materiální benefity a pařbičky je důležité, jestli je manažer schopný lidi povzbudit. Funguje to u vás?

Týkalo se to období koronaviru. Po roce víme, že existuje určitá společenská deprese, lidé jsou rozházení na home office, stýkají se ani ne z padesáti procent jako dříve. Je důležité, aby manažer vyjadřoval směrem k lidem důvěru, že firma je v dobrém stavu, že vydrží. Důležitá je i emoční stránka  zajímat se o lidi, ptát se, jak se jim daří, online nebo jim zavolat. Určitě častěji než v dobách předkovidových.

Jak u vás teď funguje home office?

Dobře, to je výhoda technologicky vyspělé firmy. Máme sice fyzické skladování  někdo musí auto vyložit a naložit, ale v zásadě devadesát procent procesů se dá dělat z domova. Druhá věc je psychická připravenost zaměstnanců a jejich adaptabilita. Naší výhodou je sourodý kolektiv, takže lidé i vynucený home office vnímali spíše jako benefit. Z celé špatné situace je na kovidu pozitivní, že výrazně postrčil využívání home office.

Využíváte ho tedy víc díky kovidu?

Tak určitě. Dokonce násobně. Home officy v předcházejícím období byly, jako asi v řadě firem, pro děvčata, když měla nemocné děti nebo měl někdo zlomenou nohu. Kvůli kovidu řada obav, které bránily zavedení home office, musela jít stranou, obavy se ukázaly jako liché. Takže myslím, že využívání home office v dalším období je stoprocentně na stole.

Co děláte, když nepracujete?

Velkým koníčkem pro mě bylo cestování, což je teď trošičku u ledu. Mám také méně typického koníčka, numismatiku.

Prý jste velký fanda Švejka.

Nechtěl jsem to vytahovat, nevím, jestli by to někoho zajímalo. Shodou okolností letos v únoru bylo sté výročí prvního vydání Švejka. Jeden takový výtisk mám. Jsou to příběhy o vojáčkovi jménem Švejk, který je úplně jiný, než jak ho dneska známe my. Hašek jej teprve později přetvořil. Různých vydání Švejka mám celou řadu. Četl jsem ho... nevím kolikrát, ale jednou za dva roky si ho přečtu celého. Četl jsem ho česky, slovensky, to je docela sranda, dále polsky, anglicky a teď ho dočítám rusky. Ta ruština je teda dřina, bojuju. Ale žádný další jazyk už nedám. Samozřejmě jsem četl všechno od literárního historika Radka Pytlíka, od Emila Artura Longena a jiné.

Baví vás jenom čtení, nebo vás Švejk i nějak inspiroval?

S kamarádem jsme si před lety řekli, že obejdeme trasy, kde se Švejk pohyboval. Začali jsme samozřejmě po Praze. Snažili jsme se objevit vinárny nebo hospody, o kterých vyprávěl. Celá řada jich už neexistuje. Potom jsme se pustili na proslulou budějovickou anabázi. Později jsme šli po trase do Brucku nad Litavou. Odtud mám zajímavý příběh. Zdržuju, ale...

...nezdržujete...

...jedno ze Švejkových působišť bylo v Brucku nad Litavou neboli Királyhidě, což bylo území, kde asi do roku 1920 řeka Litava dělila Rakousko-Uhersko na Předlitavsko a Zalitavsko. Királyhida byla vlastně půlka města, které bylo v Maďarsku, nebo tehdy v Uhrách, a Bruck nad Litavou byl v Rakousku. My jsme přijeli do toho Brucku a říkáme si: „Sakra, řeka tady je a je to pořád Bruck. Kde je ta Királyhida?“ Tak jsme tam chodili, dokonce jsme zašli do nějakých kasáren, odkud nás vyprovodil důstojník, že tam nemáme co dělat. Byli jsme trošku zmatení, říkali jsme si: „Přece Hašek neudělal takovouhle chybu.“ Vrátil jsem se domů a bavil jsem se s kamarádem numismatikem, který sbírá shodou okolností Rakousko. A on mi to vysvětlil. To území na rozhraní Uherska a Rakouska se jmenuje Burgenland, a po první světové válce tam proběhl plebiscit. Maďarská část se přihlásila k Rakousku, takže my už jsme tam tu hranici logicky nenašli.

Kam jste se Švejkem ještě vyrazili?

Prošli jsme severní Uhry od Šoproně až po Miškolec. Dále východní Slovensko po Duklu, jihovýchodní Polsko a Halič. Byli jsme v Sanoku – je zde socha Švejka na lavičce před budovou, kde byl údajně poručík Dub v nevěstinci, v Přemyšlu  kde byl Švejk vězněný, když se převlékl do ruské uniformy. V Přemyšlu mají uličku pojmenovanou po Švejkovi. Švejkologické cestování jsme zakončili tím, že jsme řekli: „No tak už není kam,“ tak jsme se aspoň jeli podívat do Sarajeva, kde to vše začalo a kde, jak se říká, „práskli arcivévodu“. Zajímavé je, že v Sarajevu, když se někoho zeptáte, kde k atentátu došlo, tak to lidé nevědí. Na místě, u mostu přes říčku, je jenom malá tabulka na zdi.

Asi to souvisí s tím, že z jejich pohledu byl arcivévoda vlastně nepřítel, nemají k němu žádný vztah.

Asi. Dnes je to hodně muslimské město, je tahle historie až tak nezajímá. Jinak je to hezké město, postavené pěkně v horách. Vůbec Balkán je zajímavý.

Jak jste se k tomu dostal? Neznám nikoho, kdo by tak strašně fandil Švejkovi.

Švejka jsem přečetl, bavil mě. Dočtete knížku, která se vám líbí a je vám líto, že už končí. Tak ji odložíte, pak si ji třeba za rok přečtete znova a potom narazíte na někoho, jako je můj kamarád ze školy, a zjistíte, že měl ze Švejka podobný pocit. „No a co kdybychom… a co kdybychom...“ říkáte si  a takhle se to vyvinulo samospádem.

Vzpomenete si, kdy zhruba jste Švejka poprvé četl?

To si pamatuju úplně přesně, byl jsem ve druhém roce gymnázia a byl jsem marod a půjčil jsem si Švejka. Protože v knihovně nebyl první díl, tak jsem si půjčil druhý. Což byla možná i klika, protože já osobně považuju část věnovanou budějovické anabázi za jednu z nejlepších.

Co dalšího v nejbližší době plánujete? Máte nějaké srazy švejkologů?

Ne, ne. Já nejsem organizovaný, věnuju se tomu jenom s tím kamarádem... Řeknu vám jednu příhodu, ale tu nesmíte zveřejnit.

Byla by velká škoda připravit čtenáře o skvělou historku!

Švejk říká: „Jednou jsem byl za večer v osmadvaceti lokálech, ale všechna čest, nikde jsem neměl víc než tři piva.“ Tak jsme si říkali: „To asi Hašek přehnal, to není možné.“ A samozřejmě následovalo „Tak to vyzkoušíme!“ Trochu jsme si to přiměřeně upravili. Řekli jsme si, že večer může být celá noc čili řekněme od šesti hodin večer do šesti do rána. My jsme si těch dvanáct hodin šoupli přes den, aby to bylo snazší. Začali jsme v devět ráno a dali jsme si limit do devíti do večera. Bylo to 8. ledna, to už je takových patnáct, dvacet let. Sobota. Manželce jsem řekl, že jdeme s kamarádem na nějakou kulturu. Zkrátka jsem se na něco vymluvil, protože tohle pojetí experimentální švejkologie by určitě nepochopila. Koupili jsme si půl kila anglické slaniny, jemně nakrájené, vzali jsme si krabičku celaskonu a vyrazili. Řekli jsme si, že když dvacet osm piv, tak jako nejmenší je možné uznat třetinku. Menší ne, dvě deci piva nebo deci nikdo nepije. Takže nejméně musíte vypít v hospodě alespoň třetinku, ale v jedné z nich alespoň tři. Šli jsme od hospody k hospodě  Dejvice, Bubeneč, Letná, Strossmayerák  všude je tam spousta hospod. A skutečně jsme do devíti hodin do večera vypili těch dvacet osm piv. Respektive dvacet osm plus dvě, takže třicet malých piv, což je neuvěřitelné množství. Ale jednak jsme se furt pohybovali, vypili jsme pivko, poseděli čtvrt hodinky a zase se kousek prošli, vyvětrali. Pokaždé jsme si dali plátek slaniny a občas proložili celaskonem. A my jsme v těch devět hodin večer byli ze subjektivního hlediska úplně střízliví. Kdo to nezkusil neuvěří.

Klobouk dolů! Jedno dvě piva si dám rád, ale víc ne. Kdybych se vsadil a překonal, deset bych jich vypil. Ale osmadvacet, to nechápu.

Ale tohle byly třetinky. V přepočtu je to asi šestnáct piv, což jsem taky v životě nevypil. My jsme si jenom chtěli potvrdit, jestli je to vůbec možné.

Proč by tahle historka neměla spatřit světlo světa? Vždyť je moc hezká  a dělal jste to ve svém volnu, nikoli v pracovní době, ne?

Nechtěl bych, aby někdo řekl, že jsem nějaký pijan. Na člověka, který pivo nepije, ale dokonce i na toho, který pivo pije, to určitě působí nadsazeně. Někdy je zkrátka pravda nepravděpodobná.

Máte rád pivo, nebo jste to zkusil jenom kvůli Švejkovi?

Pivo mám rád, ale nepiju ho moc. Nejsem jako někteří kluci, kteří vypijou druhé a už nemůžou, to zase ne. Ale takové množství i na mě bylo hodně. Spíš jsme zkoušeli, kam až se dostaneme. A byli jsme sami překvapení. Ale jak říkám, důležitá byla ta příprava. To, že jsme se pohybovali, že jsme pili po třetinkách... Samozřejmě jsme pili desítku, abychom vypili co nejméně alkoholu. Smysl byl to splnit, nikoli se nalít.

Všemi jazyky, ve kterých jste Švejka četl, normálně mluvíte?

Ono to zas není nic tak úžasného. Se slovenštinou naše generace problém nemá. Mám příbuzné v Polsku, tím je daná polština. Bez angličtiny se dnes v personalistice neobejdete. Z ruštiny jsem ještě maturoval a měl dvě zkoušky na vysoké škole. Poměrně kostrbatě se domluvím španělsky. Švejk je specifický v tom, že je tam dost vulgarismů, ale ty se opakují, tak je za chvíli znáte nebo se podíváte do slovníku. Největší dřina byla ta ruština. Kdybych Švejka neměl tak načteného, asi bych to nedal.

V tom vlastně máme výhodu my, kteří jsme se ve škole ještě učili ruštinu, že dokážeme rozluštit azbuku.

S ruštinou mám jednu příjemnou zkušenost. S kamarády jsme byli v Kyrgyzstánu. Mají svůj kyrgyzský jazyk, ale současně jako státní jazyk je zde i ruština. Takže všichni  mladí, staří  umí rusky. Možnost pohovořit si s lidmi jejich jazykem je úžasná. V horách a obecně na venkově se tam ani jinak nedomluvíte.

Jak dlouho myslíte, že nás ještě bude trápit kovid?

Nechci dělat tyto predikce. Je to naprosto neznámá situace, vývoj obtížně odhadnutelný i pro odborníky. Nekritizuju kroky vlády, nekritizuju opatření a zákazy, a ani časté změny – je to boj a musí se reagovat operativně. Snažím se uplatňovat japonský přístup, jehož základem je osobní disciplína. Jako každý bych byl rád, kdyby to skončilo co nejdřív.

Vzhledem k tomu, že jste japonská firma a v Asii mají s opatřeními proti šíření epidemií větší zkušenosti, dostali jste z centrály nějaká doporučení, jak situaci řešit?

Nejenom doporučení, i když kovid je i pro Japonce celosvětově nová záležitost. Ihned jsme dostali zásilku roušek, oxymetry, technickou i metodickou pomoc. A trvá se na tom, aby se ty věci dělaly, dodržovaly. Není to na bázi dobrovolnosti: tady máte roušky, tak jestli chcete, tak je noste. V takových situacích je ta japonská, nebo řekněme pro Evropu i ta německá, kultura dobrá. Že je ta už zmiňovaná disciplína.

Medailonek

Petr Janout je rodákem ze Šumavy, od studií ale žije v Praze. První třetinu profesní dráhy se věnoval ekonomii a financím, potom přestoupil na personalistiku a té už zůstal věrný. Působil v HR manažerských pozicích mj. v Komerční bance nebo ve společnosti LeasePlan. Byl ředitelem Bankovního institutu a členem výboru České manažerské asociace. Je ženatý, má dvě dcery.


Zpět na přehled

PŘEDVÝBĚR.CZ s.r.o.
Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady.
IČ 28254104, DIČ CZ28254104
OR v Praze, sp. zn. C 125597

Pracovní doba:
Po – Čt 9.00 – 17.00 hod. a Pá 9.00 – 15.00 hod.

Kontaktní údaje
predvyber@predvyber.cz

Mapa

Nahoru