Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (26.3 + 5.2) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (11.7 + 18.7) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Česky EN Slovensky
+420 246 086 014 | predvyber@predvyber.cz

+420 246 086 014

Sečtěte a zaokrouhlete (8.3 + 27.4) *

Nacházíte se zde: Úvod » Novinky » Rozhovory » Dvacet let sedí v jednom křesle

Dvacet let sedí v jednom křesle

Pochopitelně jenom symbolicky. Martin Jeřicha kdysi založil firmu, která byla tak úspěšná, že ji dobře prodal, ale protože měli vlastníci o šikovného manažera zájem, zůstal v ní jako šéf - a svůj tým špičkových programátorů řídí v pobočce globální společnosti dodnes. Na začátku příběhu byl zájem o techniku a učebnice němčiny, kterou si četař absolvent vzal sebou na vojnu...

Než jste zakotvil v křesle šéfa, podle linkedinového profilu jste podnikal už dřív, je to tak?  

Vlastně jsem začínal svoji kariéru po sametové revoluci, kdy jsem nastoupil do firmy, která dělala mezinárodní projekty a pronajímala programátory do zahraničí. Strávil jsem určitý čas ve Vídni a v Kolíně nad Rýnem. V roce 1994 jsem šel do pojišťovny DAS, kterou jsem pomáhal zakládat, dělal jsem tam šéfa vnitřní správy. Ale asi po dvou letech jsem odešel, chtěl jsem dělat něco jiného.

Asi vás víc lákaly počítače?

Mě bavily počítače celý život, hodně jsem se jimi zabýval během vysoké školy. Jako student jsem před rokem 1989 spolupracoval několik let s tehdejší pobočkou IBM v Praze pod Vyšehradem. Bavily mě systémy IBM PC. Měl jsem tam na starosti vývoj české klávesnice. Věc se podařila a na „českém“ IBM PC jsem si v češtině napsal a vytiskl diplomovou práci. Později mne chytly IBM AS400, které jsem začal školit u IBM jako externista. Někdy v roce 1999 jsem se seznámil s člověkem, který měl v Německu projekty a já měl lidi - programátory. Dali jsme dohromady společnost, ale společník se po nějaké době rozhodl, že společnost prodá a požádal mě, jestli bych svůj podíl taky neprodal. Souhlasil jsem. Přemýšlel jsem, jestli zůstanu ve společnosti dál jako jednatel nebo to zabalím a budu dělat něco jiného. Tehdy jsme měli dvě děti, řešili jsme bytovou situaci atd., takže jsem manželce řekl: „Zkusím tam chvíli být a potom se rozhodnu“, ale už jsem tu jednatelem dvacet let.

Vydržet někde takovou dobu je svým způsobem unikát. Chápu, jak jste se rozhodl, ale také mohl některý z nových vlastníků chtít vyměnit vedení ...

To je pravda, ale asi nebyla příčina. Ve firmě máme velmi šikovné lidi, odvádíme skvělou práci, takže jsou s námi klienti i majitelé spokojení, musím zaklepat na dřevo. Jsem asi z generace, která tak často nepřelétá. Někde jsem četl, že dnešní mladí rádi mění po roce místo. Oni to berou možná spíš jako sport. Já jsem více takový „rodinný typ“. Význam má i to, že jsem u toho byl na začátku, firma je trošku jako moje dítě, což je důvod, který mě tady taky držel.

Martin Jeřicha je jednatelem v české pobočce firmy Broadridge. Před osmnácti lety s německým společníkem založil vlastní firmu, kterou později dobře prodal předchůdci stávajícího vlastníka, celou dobu „vlastní“ firmě šéfuje. Je absolventem Českého vysokého učení technického. Už jako student pracoval v IBM, v devadesátých letech se podílel na založení filiálky pojišťovny D.A.S. před tím byl i u rozjezdu pojišťovny Generali. Je velkým fandou cyklistiky, na portále Strava.com měl ke dni pořízení rozhovoru 24 185 kilometrů a 1159 hodin. Je rodilý Pražák, se svojí ženou Irenou žije na Letné, má dceru Lanu, která se věnuje lingvistice, syn Patrik studuje v USA.

Podle webovek nabízíte softwarová řešení pro finanční sektor. Jak pracujete, kde všude máte zákazníky?

Jsme vlastně softwarová firma v rámci firmy, dodáváme software jiným pobočkám naší společnosti, zejména ve Frankfurtu a v Londýně. Náš software běhá po celém světě, nejvíce po Evropě, ale i v Japonsku, Singapuru, ve Spojených státech, Sydney a i jinde. Máme několik velkých projektů, jeden vyvíjíme už 18 let. Je to software, který zajišťuje bankovní komunikaci SWIFT. Asi víte, že každá banka má svůj unikátní BIC alias SWIFT kód, jako třeba každý máme svůj e-mail, a díky tomu si mohou posílat mezi sebou bezpečně informace. SWIFT používají už nejen banky, ale i korporace, brokeři, pojišťovny, a ti všichni potřebují software, který jim zprávy, kterých je hodně typů, pomůže zpracovat a zaintegrovat je do jejich business procesů.

Jak velký jste v Česku tým? Zaměstnáváte samé Čechy nebo jsou tu i nějací cizinci?

Nejsme velcí, je nás něco přes dvacet, jsme na jednom patře, ale na kohokoli tady narazíte na chodbě, všichni jsou skvělí programátoři. Zaměstnáváme tři cizince, pokud nebudeme považovat kolegy ze Slovenska za cizince. Slováky beru pořád jako za Čechoslováky. V tuhle chvíli tady máme dva Indy a jednoho šikovného programátora z Turecka.  

Vyhledáváte je cíleně, nebo se k vám dostali náhodou?

Indové jsou tady takzvaně na secondment, na zaučení, po dvou letech se vrátí do Indie a předpokládáme, že zůstanou ještě nějakou dobu u společnosti a to, co se tady naučí, jí budou vracet. Naše korporace je v Indii v Bengalúru a Hajdarábádu. Kolega z Turecka tady bydlí už deset let, takže to je v zásadě téměř domestikovaný Čech, i když česky ještě moc neumí. Přišel za manželkou a dodnes se mu tu líbí.

Jak mluvíte ve firmě? Česky, anglicky?  

Tady mezi sebou mluvíme česky. Samozřejmě je potřeba, aby všichni uměli anglicky, protože všechny projekty máme v zahraničí.  

A komunikaci pobočky směrem ven zajišťujete jenom vy, nebo i vaši programátoři přijdou do styku s firemním okolím?

Kolegové přijdou do styku s našimi analytiky v zahraničí, s testery, s lidmi, kteří píšou specifikace apod. Ostatní firemní věci řeším já. Snažím se vytvořit programátorům ideální prostředí, aby se mohli věnovat tomu, co je opravdu baví, uspokojuje a mohli být produktivní. To je vždy moje první otázka, když mám na pohovoru kandidáta: baví vás programování?

Může se někdo živit jako programátor s tím, že ho to nebaví? 

Myslím, že dost těžko, po čase se pozná, když vás to nebaví. Začínáte být frustrovaný. Asi si dokážete představit, že když někoho něco baví, jde mu práce líp od ruky. Dneska jsou programátoři dobře placená místa. Takže někdo může chvíli sám sebe přesvědčovat, že ho práce baví, ale časem se ukáže, že asi ne a že na to nestačí, jsou vidět rozdíly mezi jeho prací a prací ostatních kolegů.

Jak poznáte, když k vám někdo chce nastoupit, jestli je to dobrý kandidát?

Je to docela těžké. V rámci přijímacího řízení s ním mám krátký rozhovor, snažím se poznat jeho osobnost, a potom ho čeká test, deset otázek, na které má 30-40 minut. Test s ním potom probere team leader, přičemž není potřeba, aby kandidát na všechno odpověděl správně, stačí říct: „Tohle jsem nedělal…, řešení by mohlo být takové a takové...“, a pak se to řešení probírá. Když si nejsme jistí, zadáme mu i domácí úkol. Test u nás ukáže, co má kandidát v hlavě, domácí úkol zase spíš ukáže, jak je schopný řešit problémy za pomoci Google a všech možných kamarádů, jak je schopný se s tím poprat. Když ho zaujmeme jako společnost a domácí úkol vypracuje, je to pro mě známka, že asi má tah na branku a mohl by být dobrý. 

Říkal jste, že se snažíte, aby kolegové byli spokojení, dát jim, co chtějí. Co typický programátor chce? A co mu nabízíte?

Určitě je zajímá, aby je práce bavila a byla i kreativní. To je docela základní věc. Myslím, že programátoři mají rádi volnou pracovní dobu. A mají rádi, když svět kolem nich je férový. Když tam není moc firemní politiky. Když je rozhodování přímočaré. Rádi pracují s novými technologiemi, chtějí se odborně posouvat. Jednou za čas chtějí na nějaké školení. To jim samozřejmě poskytujeme.

Takže vzdělávat se je pro ně víc než peníze?

Samozřejmě potřebujete nějaké peníze, abyste si zaplatil svoje hypotéky atd. Nemyslím si ale, že by peníze byly úplně to nejdůležitější na světě, ale důležité jsou, ať chcete nebo nechcete, takže když vám někde nabídnou o 20 nebo 30 % víc, už to začíná být rozhodující kritérium.

Jste samí programátoři nebo máte i nějakou ženu?

Máme tady jednu ženu, také programátorku.

Je mezi mužem a ženou nějaký rozdíl? 

Chtěli bychom jich mít víc. Ještě donedávna jsme měli dvě kolegyně. Ta druhá byla výborná programátorka, ale chtěla jít dělat něco jiného. Když mi řekla, že chce odejít, tak jsme se hodně snažili si ji udržet, ale nešlo o peníze, prostě chtěla změnu. Broadridge jako globální firma hodně podporuje zaměstnávání žen. Ženy představují oživení atmosféry firmy. Bohužel programátorek moc není. 

Proč je v oboru tak málo žen?  

Skutečně nevím, kde je zakopaný pes. Jako by se k nim programování nehodilo, jako by to bylo něco jenom pro kluky, dívky to tak zatím asi berou. I když já si myslím, že to tak není. Existuje hnutí Czechitas, kde se snaží to změnit. Znám jednu z programátorek, která tam přednáší, snaží se mladé holky přesvědčit: „Běžte to zkusit, je to dobrý. V programování budete mít šanci udělat kariéru. Je to fajn.“ Možná je to způsobené tím, že žena odejde na mateřskou dovolenou a je odstřižená od světa programování na rok, na dva, takže jí malinko ujede vlak. Když se potom vrátí, zjistí, že už se programuje trošku jinak, že se používají jiné technologie, že se musí znovu učit nové věci a že nemůže být tak efektivní jako byla dřív. Možná mají podobné obavy.

Hodně žen se dnes v rámci mateřské snaží zůstat v kontaktu s firmou a oborem. Je tohle cesta? Dá se programovat z domova s dítětem? 

Myslím, že být s dítětem doma je práce na full time, ale možná to jde nějak skloubit.

Co jako tým děláte po práci? Jak se bavíte? 

Občas jedeme na kolo. Kolegové chodí hrát beach volejbal, squash, chodíme na střelnici, na motokáry. Díky tomu, že nejsme obrovská firma, lidi se znají a drží pohromadě.  

Zálibu v cyklistice sdílí Martin Jeřicha se šéfem Předvýběru.CZ Františkem Boudným. Pravidelně spolu vyrážejí na cyklo kemp nebo se věnují intenzivnímu tréninku. Fotce je z chvíle odpočinku na Mallorce v roce 2017.

Jmenoval jste samé sporty, což k zažitému obrazu ajťáků moc neladí. Je to náhoda nebo si lidi vybíráte i podle zájmů? 

Máme tady i motorkáře, kteří se rádi hrabou v motorech a v autech. Jsem rád, když během přijímacího pohovoru zjistím, že daný člověk má nějakého koníčka. To je téměř vždy inspirativní prvek do týmu. Máme tady i houslisty a kytaristy.

Vy sám jste velký fanda cyklistiky. Proč zrovna kolo?  

Kolo mám rád. Na kole jezdím už hrozně dlouho, skoro celý život. Dřív jsem dokonce byl organizovaný v cyklistickém klubu v Krči. Nějak mi to zůstalo. Na kole si krásně provětráte hlavu, na horákovi dnes můžete vyrazit kamkoli chcete. Kolo je taková moje celoživotní láska.  

Jezdíte i do práce na kole? 

Do práce chodím pěšky. Bydlím na Letné. (Firma sídlí v Karlíně, pozn. autora.)

A čemu ještě se věnujete kromě kola? 

Snažím se každý den chodit pár kilometrů pěšky. Rád plavu, rád lyžuji, většinou se věnuji aktivitám, které jsou spojené s nějakým pohybem. Vedle toho mám tři kytary a skoro denně na ně hraju. Scházíme se s kamarády a hrajeme tak jednou za měsíc v hospodě. Občas hrajeme někomu na narozeninách. 

Co hrajete, jaký styl, žánr?  

Country písničky a snažíme se zahrát, co kdo přinese. Hrajeme třeba Olympiky.

Až na tu kytaru jste zjevně sportovec. Ale zdá se, že se nebráníte zajít si s kamarády na pivo?  

Přiznám se, že moc nepiji. A když už jsme v hospodě, piju nealko pivo, protože většinou jedu autem, abych se zase dostal po ránu ve tři ve čtyři domů.  

To jsou pěkně dlouhé akce!  

Bývají dlouhé. Začínáme v osm večer ...  

Jste Pražák, firma sídlí v Praze, ale přitom jste nějakou dobu pracoval v zahraničí. Kde se vám nejvíc líbilo? 

Velmi se mi líbilo ve Vídni, ta je architektonicky hodně blízká Praze. Tam jsem strávil asi dva roky, dokonce jsme tam bydleli s manželkou a dcerou. Vídeň mi přirostla k srdci. Je to nádherné místo. Nějaký čas jsem strávil i v Kolíně nad Rýnem, kde mi to na druhou stranu k srdci vůbec nepřirostlo. Asi je to tím, že tam je většina architektury až poválečná a moc historie a romantiky tam nenajdete.

Asi umíte perfektně německy. Je to původem nebo prostě náhoda?  

Po vysoké škole jsem musel na rok na vojnu. V roce 1988 to byla povinnost. Říkal jsem si: „Sakra, co tam budu dělat?“ Šel jsem tam jako četař absolvent. Tehdy vycházely knížky Němčina..., Angličtina..., Francouzština pro samouky, dodnes je mám. Aniž bych tušil, že přijde sametová revoluce, rozhodl jsem se, že se za ten rok naučím německy. Naučil jsem se německy tak, že mě po listopadu mohli ve firmě poslat do Vídně, že se tam s nimi už nějak domluvím. Samozřejmě, že jsem měl přízvuk, začátky byly hodně těžké. 

Chystáte se v nejbližší době na nějakou cestu? 

Rád bych se podíval někam na druhou stranu zeměkoule - do Austrálie nebo na Nový Zéland.  

Je to spíš sen, nebo se tam vážně chystáte? 

Lehce o tom začínám doma mluvit. Líbilo by se mi to, ale zatím nic neplánujeme, sbíráme informace. Máme tam kamaráda, ve Wellingtonu, který by nám s plánováním pomohl, už jsem i sondoval přes jiné kamarády, kteří tam byli, jak to tam funguje, když si člověk půjčí auto, co je dobré vědět, jak dlouho tam člověk musí být, aby poznal, co stojí za to ...  

Nádherný cíl! Držím vám palce, aby to brzo vyšlo.

V minulosti jsme si povídali také s těmito zajímavými lidmi:


Zpět na přehled

PŘEDVÝBĚR.CZ s.r.o.
Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady.
IČ 28254104, DIČ CZ28254104
OR v Praze, sp. zn. C 125597

Pracovní doba:
Po – Čt 9.00 – 17.00 hod. a Pá 9.00 – 15.00 hod.

Kontaktní údaje
predvyber@predvyber.cz

Mapa

Nahoru