Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (3.7 + 45.6) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (49.2 + 17.7) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

+420 246 086 014

Sečtěte a zaokrouhlete (9.3 + 49.4) *

Nacházíte se zde: Úvod » Novinky » Rozhovory » Dětský domov se stal jeho širší rodinou

Dětský domov se stal jeho širší rodinou

Spíš ze zvědavosti přišel před čtrnácti lety ke konkurzu na ředitele dětského domova v Novém Strašecí. Konkurz vyhrál. Vzal to jako výzvu ‒ a když se s ním trochu seznámíte, určitě dojdete k závěru, že udělal dobře. Alexandr Krško vlastně původně měl jiné plány, ale vůbec toho nelituje. Dneska jsou děti i lidé z domova pro něho i jeho ženu součástí širší rodiny. Pojďte se s námi přesvědčit, že být v „děcáku“ není žádná hrůza, ale často lepší, než nefungující rodina.

Jak se člověk stane ředitelem dětského domova?

V mém případě je to trošičku komplikovanější, protože já jsem tu práci nikdy dělat nechtěl. Nikdy jsem nechtěl jít do oblasti speciálního školství. Zabýval jsem se vždycky spíš zážitkovou pedagogikou a volným časem. Dokonce jsem nějakou dobu měl horolezeckou školu a cestovní kancelář. Dvacet let jsem pracoval v redakční radě časopisu Turista, byl jsem spoluzakladatelem a prvním šéfredaktorem časopisu Lidé a hory. Moje aktivity běžely někde úplně jinde, ale nikdy jsem si netroufnul jít na volnou nohu. Až před čtrnácti lety jsem si řekl, že aktivit, které dělám, je tolik, že jsem schopný uživit sebe a svoji rodinu, takže jsem se rozhodnul, že skončím s občanským povoláním a vrhnu se na zážitkové kurzy pro dospělé a na vzdělávání managementu... A v tu chvíli se objevil konkurz na ředitele dětského domova Nové Strašecí. Řekl jsem si: Jdu se podívat, jak takový konkurz vypadá, kdybych někdy v budoucnu musel něco podobného absolvovat. Tak jsem tam šel a bylo pro mě obrovské překvapení, že jsem konkurz vyhrál. Večer mi volal vedoucí komise a říká, že se na mě shodli a teď že doufá, že necouvnu. Dal jsem si ještě čtrnáct dní na rozmyšlenou. Na dvě átrojky, velké papíry, jsem si psal plusy a mínusy toho, co jsem chtěl dělat a práce v domově. Asi po týdnu jsem to zmuchlal a řekl si, že to prostě přijmu jako výzvu.

Něco už jste nastínil. Co všechno jste dělal předtím?

Prapůvodně jsem se vyučil takovým lepším soustružníkem, to znamená seřizovačem numericky řízených strojů, encéček, céencéček. Pak jsem si udělal průmyslovku, pak jsem šel na Vysokou školu báňskou, tam jsem byla dva roky. Během toho jsem dělal ještě různá povolání, od soustružníka přes výškové práce a vybírání kanálů. A pak jsem se jednoho krásného dne rozhodl, že inženýrem nechci být. Takže jsem skončil se školou a psal na vojenskou správu, ať mě vezmou na vojnu, aby mě pak nezvali za tři roky. A hned po vojně jsem šel učit a současně studovat. Učil jsem v Žatci, pak na malotřídní škole v Posázaví v Hrubínových Lešanech, to bylo něco absolutně úžasného, měl jsem pocit, že jsem přišel osidlovat pohraničí. Skvělá vesnice, skvělí lidi, skvělé děti. Když se tam škola rušila, přesunul jsem se do Jesenice u Rakovníka, kde jsem dělal léta vychovatele na internátě. Když je člověk mladý, den má 48 hodin, tak jsem zvládal dělat ještě metodika vysokohorské turistiky, šéfa školicího střediska vysokohorské turistiky, měl tu horolezeckou školu, jezdili jsme na expedice, dělal jsem kurzy pro firmy... Tehdy jsem dělal externě v Československém, později Českém rozhlasu, přispíval do několika časopisů...

Vzpomenete si na učitelské začátky?

Rozhodně nejkrásnější byla léta v Lešanech. Během posledního srpnového týdne jsem se dozvěděl, že od prvního nastupuju na tamní malotřídní škole. V podstatě to bylo jediné místo, kde bylo bydlení. Přijel jsem tam s károvaným kufrem, batohem na zádech a kytarou. Na autobusové zastávce už čekal uvítací výbor obce.

Jak úvodní scéna z filmu.

Fakt nádhera. Hned mi sdělili, že pro mě ještě bydlení není připravené, ale tajemnice tehdejšího národního výboru mi nabídla bydlení v zahradním domku na zahradě nad vesnicí. Takže jsem šest neděl bydlel v zahradním domku, kde jsem měl na zahradě kadibudku a vodu jenom v pumpě. Po šesti nedělích jsme dostali lehce zadaptovaný byt ve zřícenině místního zámku, kde strašilo. Byla to úžasná léta, protože tam byli skvělí lidi, práce mě bavila, děti byly báječné, prostředí kolem nádherné, Posázaví. Za sousedy jsme měli Hrubínovic rodinu, už teda jenom starou paní a dceru, protože pan František už byl po smrti.

Vystřídal jste hodně profesí. Čtrnáct let v křesle ředitele je docela dlouhá doba, ne?

Je a není. V Jesenici jsem pracoval šestnáct let. A veškeré další aktivity probíhaly při tom. Vždycky muselo být něco, z čeho bude živa rodina. A ve chvíli, kdy jsem se po letech rozhodnul, že půjdu na volnou nohu, skončil jsem tady. Zaplať pánbůh teda.

Co máte na práci v dětském domově nejradši?

Je to práce, která má smysl. I když občas někteří kolegové nemají pocit, že by to přinášelo ovoce, jak by chtěli. Každému člověku, který prochází našima rukama, do života, do jeho osobnosti něco vložíme. A ať už po odchodu od nás selže nebo se mu daří dobře, v každém případě v něm něco zůstane. Dost často ti, co selhali, se po letech ozývají a říkají: „Jo, měli jste tenkrát pravdu a já bych chtěl změnit svůj život k lepšímu, pomozte mi s něčím, poraďte mi.“ Není to úplně jednoduchá práce, protože stavba osobnosti dětí, které k nám přicházejí, je téměř hotová a výchova do doby, než přišly k nám, vryla do jejich gramofonové desky osobnosti tak hlubokou rýhu životního scénáře, že se to strašně špatně přehrává. Ale něco v nich zůstane. Baví mě i pracovat s těmi dospělými. A i když nejsme klasická podnikatelská firma, za ta léta už se nám tady podařilo něco vybudovat, člověk se rád kouká kolem a říká si: „Jo, to je fajn, to se nám povedlo.“

K vám jsme se z Předvýběru.CZ dostali přes Dobré víly. Podle webu spolupracujete s hodně neziskovkami. Jak moc důležité to je pro dětský domov?

Je to jedna z vůbec nejdůležitějších věcí pro naši práci. Děti nemůžou přicházet do styku pouze s omezeným množstvím personálu v dětském domově, případně s učiteli a podobně, ale pokud je chceme integrovat do běžné, zdravé společnosti, tak potřebujeme, aby s nimi pracovali lidé z běžných fungujících rodin a z běžného fungujícího sociálního prostředí. Naši spolupracovníci z  dobrovolnických organizací jim ukazují, že život může vypadat taky trošičku jinak. A že je lepší, stačí jenom trošku chtít. Navíc ti dobrovolníci jsou převážně ve věku bližším našim dětem, my přece jenom, ať chceme nebo nechceme, stárneme. Jako je vysoký věkový průměr mezi učiteli, tak i mezi námi, jsme spíš ve věku prarodičů dětí. Dobrovolníci jsou ve věku jejich rodičů, ale taky mladší, vrstevníci. Jsou pro ně pozitivním příkladem, můžou jim ukázat, jak si to v životě „naštelovat“, aby byl skvělý, takový, jaký chci. A taky jim ukázat, že to občas trošku bolí.

Čili to není jenom nějaká formální spolupráce?

Určitě ne. Pokud se týká socializace, nedovedu si představit nic lepšího.

Když někdo chce pomoct dětem v dětském domově, co má udělat? Je lepší obrátit se přímo na vás nebo na nějakou neziskovku?

Myslím, že lepší, než oslovit přímo dětský domov, je obrátit se na některou organizaci, která dobrovolnickou činnost dělá. Existuje několik forem, od organizací, které dojíždějí do dětského domova a tam dělají nejrůznější aktivity, pořádají pro děti tábory, doučují je a podobně, přes organizace, které si vyberou jednoho dva jednotlivce a podporují je, ať už výchovně, tak třeba i materiálně, v rozvoji nějakých jejich vloh, vlastností. Měli jsme tady děvče, které hodně zpívalo, a podařilo se navázat spolupráci s Davidem Kollerem a ona s ním dokonce nazpívala cédéčko. To je úžasné posunutí k něčemu, co my už nejsme schopní zabezpečit. Perfektní projekt Patron má organizace Múzy dětem, nevím, jestli jste o tom někdy slyšel...

Četl jsem na vašem webu.

Je to úžasná věc! Pro konkrétní dospívající chlapce, dneska už i děvčata, vyhledávají takzvané patrony. Jsou to lidé, kteří uchopili správně život a chtějí někomu pomoct a ukázat, že pokud člověk mákne, tak se může mít skvěle. A pomáhají těm mladým překonávat jejich problémy, strasti, uvádět je do života, třeba i zajistit zaměstnání, bydlení a podobně. Je to takový starší parťák dítěte.

To je fakt skvělý projekt! Ještě nějaké výhody má spolupráce s dobrovolníky?

Pro děti jsme vlastně rodiče v uvozovkách, to znamená jsme v pozici těch, kteří si s nimi nejenom hrají, ale nutí je k některým věcem, do kterých se jim nechce. Takže třeba s některými problémy se na nás nechtějí nebo nemají odvahu obracet. To je úplně běžné i v rodinách, dospívající člověk se spíš obrátí na staršího kamaráda, na staršího bráchu, na nějakého strejdu nebo někoho jiného, kdo pro něho může být autorita a zároveň kamarád, ale nemají odvahu říct to před rodiči. I když je důvěra sebelepší. Takže je výborné, že je tady někdo, kdo jim v tom může pomoct. Navíc jsou to většinou prověření lidé, takže víme, že děti jsou v dobrých rukou.

Dětský domov si představuju jako jednotný budíček, jednotnou večerku, společný program… Jak velký prostor v dětském domově je pro individuální dovednosti, zájmy, přání?

V době, kdy máme v rodinné skupině osm dětí, už to je realizovatelné. Každé dítě má svého klíčového pracovníka, na kterého se může obracet a se kterým vyřizuje nejrůznější záležitosti, ale pokud si vytvoří těsnější vazbu s někým jiným, ať už je to vychovatel nebo uklízečka, neoficiální roli klíčového člověka může hrát někdo jiný. Nehrajeme si na vychovatele s bičem, děti nám běžně tykají, oslovují nás podle toho, jaké vztahy mají. Někdy jménem, někdy teto, strejdo. A k dětem přistupujeme velice individuálně, od samého počátku jsem nechtěl volnočasové aktivity organizovat příliš tady na půdě dětského domova, každý má možnost vybrat si nějaký kroužek, sportovní oddíl, třeba i několik a tam chodit. Je samozřejmě lepší, když bude chodit na fotbal a bude se setkávat s vrstevníky, kteří hrají fotbal nebo hrají na housle, než kdyby postával s kamarády na autobusové zastávce a tam kouřil čibuko. Pokud jde o letní tábory, je-li to aspoň trochu možné, můžou si vybírat, kam pojedou. Když jsou potom starší, od šestnácti let chceme, aby chodili na brigády, každý má svůj vlastní účet a i když se snažíme je někam směřovat, co si s těmi penězi udělají, záleží jenom na nich.

Je těžké pro ně sehnat brigádu?

Sehnat práci se nám daří celkem dobře, spíš je problém najít takovou specializaci, kterou by dotyčný chtěl dělat. Když zrovna máme období, že tady máme víc kuchařů a číšníků, tak pro ně práci seženeme, když se nám tady pak objeví někdo, kdo dělá strojní obrábění, práci soustružníka mu seženeme těžko. Ale plošně se nám práci shánět daří. Ale ne každý u té práce vydrží. Měli jsme a máme tady jedince, kteří chodí pravidelně na brigády, vydělávají si peníze, uvědomují si, že to je pro ně určitý nadstandard. V řadě případů pak po odchodu od nás dostanou od firmy práci a třeba i bydlení. Na druhou stranu bohužel musím říct, že jsou i firmy, které naše děti nechtějí. Někdy děti měsíc chodí na brigádu a pak najednou nepřijdou, aniž by se omluvili. Vyzvednou si první výplatu, u nás nahlásí, že jdou na brigádu, ale nedojdou tam. Ale tak to běžně v populaci funguje.

Jasně, to se nedá připisovat domovu, tak to funguje všude. Jak tady vlastně probíhá rozhodování, čím dítě bude?

O výběru budoucího povolání rozhoduje hodně faktorů, a ne vždycky člověk potom tu práci dělá dál. Třeba o tom, kam jsem já šel na střední školu, rozhodl kamarád, se kterým jsme podnikali řadu věcí. Vlivy můžou být různé. Když se dělají na střední škole nebo učilišti nábory dětí, dost často vítězí ten, kdo přijde do školy poslední... Na jednu stranu se snažíme, abychom dítě nasměrovali do práce, která ho bude bavit a bude mít schopnost se v ní uplatnit. A pozor, důležité taky je najít pak uplatnění na trhu práce. Každá holka chce být kadeřnice nebo kostymérka, ale tolik jich nepotřebujeme. Do výběru povolání můžou mluvit rodiče, mají konečné slovo, pokud s námi spolupracují. Občas se dohodneme na tom, co si myslíme my, že je pro dítě nejlepší, občas někteří rodiče přicházejí s kuriózními nápady, který jsou absolutně nerealizovatelné. Potom je problém, dítě je buď traumatizované tím, že mu maminka slíbila, že bude dělat herečku a ono to nevyšlo, nebo se naopak dostane na nějakou střední školu, ale po třech měsících zjistí, že ho to buď nebaví, nebo že to nezvládne.

Být ředitelem dětského domova je sice práce, ale je hodně specifická. Jak moc to berete jako práci a do jaké míry je dětský domov součást osobního života?

Vždycky v životě jsem to měl postavené tak, že práce byla součástí mého života, nechodil jsem nikdy jenom vydělávat peníze. Trávím tady podstatnou část denního, občas i nočního času a bylo by smutné, kdybych si sem chodil jenom vydělat a neviděl v tom hlubší smysl. Opravdu vidím domov jako moji širší rodinu, se všemi pozitivy i negativy. Objevuje se celá řada krizových situací, ale tak je to konec konců i v rodině.

Zaujalo mě, jak jste říkal, že úplně nerozlišujete, jestli je někdo vychovatel nebo uklízečka. Asi víc než jako instituce fungujete jako jeden tým, jedna rodina?

Nikdy jsem nepovažoval pedagoga za potřebnějšího než kuchařku. Když mi vypadne kuchařka, kterou mám jenom jednu, tak mám stejný průšvih, možná ještě větší, než když mi vypadne vychovatel. Lidi, kteří tady pracují, jsou součástí nějakého stroje a ten bez nich nemůže fungovat. Proto mě taky mrzí významné podfinancování nepedagogických profesí. Občas, když se podívám na výplatní pásku některých nepedagogů, tak se stydím.

Možná i ta rodinná atmosféra je pro ně nějaká motivace. Tušíte, proč vlastně někdo jde dělat kuchaře k vám, místo aby šel do nějaké slušně platící restaurace, byť poslední rok zrovna gastro nepředstavuje zrovna perspektivní zaměstnání.

Když budu mluvit konkrétně o kuchaři, máme obrovskou výhodu, že kuchařka u nás pracuje od do. Může to být i ženská s dětmi, které dá ráno do školy nebo do školky a odpoledne je vyzvedne, kdežto v restauraci, kde bude pracovat do jedenácti hodin večer, se s nimi moc neuvidí. Druhá věc je, že tady je velmi příjemné prostředí pro zaměstnance. Řekl bych, že pracovní pohoda je přece jenom určitým bonusem.

V určitém okamžiku od vás děti odcházejí. Jak to vnímáte, je vám po nich smutno, nebo to prostě tak berete, že to tak chodí?

Mladý člověk, pokud studuje, u nás může být do šestadvaceti let. Tím bych zase rád vyvrátil fámy, které vypouštějí občas i novináři, když tvrdí, jak je vyhazujeme úderem osmnáctých narozenin pod most a podobně. Odchody cítíme jak kdo, jak kdy. Máme tady kolegyně, které to opláčou, ať už odchází malé dítě do pěstounské péče - a my se hodně snažíme, aby se děti buď vracely do rodin nebo odcházely k pěstounům -, nebo později, když odcházejí ve zletilosti, ale zase na druhou stranu, pokud je to člověk, který je dobře nasměrovaný a který život uchopil správnou rukou, tam spolupráce dál pokračuje. Oni nás navštěvují, my navštěvujeme je, jsme v kontaktu, člověk nám vypadne z hnízda, ale ne ze života.

Sebral jste mi otázku ‒ jak moc jste s nimi v dalším kontaktu?

Jsou lidé, kteří od nás odejdou a už o nich nevíme. Musím říct, že většinou úplně zmizí ti, co v životě selhali a třeba stydí vrátit zpátky. Jsou lidé, kteří se odstřihnou od dětského domova, protože by rádi zapomněli, že jejich dětství bylo poznamenané abnormalitou. Když dítě nevyrůstá s rodiči, je to abnormalita. Nemám jim to za zlé. Jsou lidi, které deset let nevidíme, po deseti letech se vrátí, protože buď něco potřebují, anebo se chtějí najednou pochlubit, co dokázali. No a pak je poměrně početná skupina těch, kteří se nám vracejí, se kterými dál spolupracujeme, jezdí nám ukazovat svoje děti... A dokonce z některých už se rekrutují i dobrovolníci. Nebo lidé, kterým se třeba daří dobře a přijedou a pomůžou nám. Takže třeba přivezou před Vánoci peníze nebo dárky pro děti.

Tak to je moc hezké. Je to spíš spontánní, že se ozvou a setkáte se, nebo pořádáte i nějaká pravidelná setkání?

Nemáme vyloženě akce, kam bychom zvali všechny, co odešli, ale buď nás navštěvují individuálně, anebo se domluví tady kolegyně a jedou třeba navštívit je. Ale v průběhu roku pořádáme několik akcí pro veřejnost, kam je zveme taky. A jezdí. Jezdí. Jezdí buď jako účastníci, i jako pořadatelé, kteří nám přijedou pomoct s organizací.

Jaká byla vaše dětská představa, čím jste chtěl být, až vyrostete?

Někdy v sedmé osmé třídě to vzhledem k mým zájmům byla archeologie, geologie, možná spíš mineralogie, ale od toho jsem úplně zběhnul k technice, za kterou jsem taky strašně rád, že mám tu technickou průpravu, protože se člověk dokáže k řadě věcí postavit. A zase od techniky jsem sklouznul zpátky ‒ jak říkal Werich: „my oběti humanitních blbostí“ ‒ zase k těm humanitním oborům. Ale určitě jsem jako dítě nechtěl dělat tak strašnou a otravnou práci jako učitele. To rozhodně ne. Tedy jako dítě, dnes je to jinak.

Kdo v životě v dětském domově nebyl, nikoho tam neměl, nezná se s nikým odtud, asi žije v zajetí klišé starých filmů, že to je nějaké strašné doupě, kde děti trpí... Přitom mě během rozhovoru napadla skoro kacířská myšlenka, že řada dětí tady má možná lepší zázemí než jim dá leckterá normální rodina. Přesto, když někdy čtu příběhy dětí odebraných z problematických rodin, myslím, že to nebylo správné...

Souhlasím, že dětem dokážeme hodně dát, nicméně dítě patří do rodiny. Dítě patří do rodiny. Dřív jsem si taky myslel, že děti jsou z rodin odebírané zbytečně, dneska vidím, že někdy je to opravdu tragédie. Dítě je traumatizované, válcované nejrůznějšími vlivy ‒ od rodičů alkoholiků, až po případ, kdy otec zabije mámu a skončí ve vězení. Sirotci v dětských domovech v podstatě nejsou. Ale jsou to děti, jejichž rodiče buď neumí nebo se nechtějí postarat. Nefunguje u nás prevence. Stát by se měl zaměřit na podporu rodin, nemyslím jenom finanční, ale především morální. Potřebovali bychom, aby stát řekl: „Rodina je to první, co chceme, absolutně nejdůležitější. A uděláme všechno pro to, aby mohla fungovat.“ Opravdu je chyba systému, že část dětí se dostává do dětských domovů. Ale větší zbytek je z rodin, které jsou tak patologické, že život dítěte tam by znamenal totální poruchu a destrukci osobnosti. A neschopnost dalšího života ve společnosti. Je to smutné, ale je to tak.

Vaše žena musí být svatá. Nežárlí trošku na vaši širší rodinu?

Mám výbornou manželku, jsme spolu třiatřicet let. První dva roky nesla těžce, že jsem Štědrý večer trávil tady, pak už to prostě přijala, a naopak mi pomáhá a vychází vstříc. Dětský domov je součástí nejenom mého, ale v podstatě i jejího života.

Po dvou letech jste začal trávit Štědrý den doma?

Ne, u nás Vánoce od chvíle, kdy jsem sem přišel, vypadají tak, že si v jednu hodinu uděláme Štědré odpoledne. No a pak jedu sem, odešlu kolegy domů, aby večer mohli strávit doma, a jsem tady s dětmi vždycky u stromečku sám.

Medailonek

Alexandr Krško se narodil 3. ledna 1964 v Žatci. Vystudoval Střední pedagogickou školu v Mostě, v dospělejším věku pak pedagogiku volného času na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Později na stejné univerzitě i obor tělesná výchova a sport. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studoval sociální pedagogiku a na Pedagogické fakultě téže školy obor školský management. K jeho koníčkům patří místopis, fotografie, historie a umění. Samozřejmě práce s lidmi. Ale velkou část častu trávím na kole, většinou sám. Absolvuji bikepackingové závody a ultramaratony. Podařilo se mi objet hranice naší republiky, přejet Slovensko a Česko od ukrajinských hranic po nejzápadnější místo Čech, říká. Před dvaadvaceti lety vymyslel Festival přírodních sportů v Jesenici, který spolupořádá dodnes. Má ženu Evu a dva dospělé syny Ondru a Jana.


Zpět na přehled

PŘEDVÝBĚR.CZ s.r.o.
Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady.
IČ 28254104, DIČ CZ28254104
OR v Praze, sp. zn. C 125597

Pracovní doba:
Po – Čt 9.00 – 17.00 hod. a Pá 9.00 – 15.00 hod.

Kontaktní údaje
predvyber@predvyber.cz

Mapa

Nahoru