07.03.2025

Ze studenta se vypracoval mezi advokátní elitu

Příběh Jakuba Málka, řídícího partnera advokátní kanceláře PEYTON legal, je jak vystřižený podle filmového scénáře. Místo do fastfoodového řetězce nastoupil jako student do advokátní kanceláře, ve které teď má většinový podíl. A stihl za tu dobu zaznamenat i další osobní i pracovní úspěchy, ačkoli mu je teprve čtyřiatřicet let.

Jaký je váš oblíbený film nebo seriál z prostředí právníků?

Nebude to úplně aktuální, nevydržím v klidu u televize, ale jsem docela věrný fanoušek Suits (česky Kravaťáci ‒ pozn. red.), což asi moc nepřekvapí. Je to seriál z prostředí velké americké korporátní advokátní kanceláře a génia, který se dostal do toho světa tím, že ohromil jednoho partnera kanceláře. Co mě dovedlo k advokacii, byla Ally McBealová, devadesátkový seriál. V České televizi běžel v pátek večer před Sexem ve městě a když jsem se vracel z večerních procházek po Třebíči, koukal jsem na to.

K té otázce mě navedl krátký rozhovor s vámi na webu gymnázia v Třebíči.Taky tam říkáte, že jste advokátem chtěl být od čtrnácti let. To ale není úplně klukovské přání?

Hodně jsem sportoval, chytal v hokeji, chytal ve fotbale. Nechci říkat, že mým snem bylo hrát v NHL nebo hrát Premier League jako Petr Čech, ale fixoval jsem se na sport. Ve škole se mi dařilo, ale pak šel sport trochu stranou, asi jsem na to nebyl úplně talent, a když jsem jel na výměnný pobyt studovat do Ameriky, hodně se změnilo. Nevybavuju si žádnou utkvělou vzpomínku, čím jsem chtěl kolem čtrnácti, patnácti let být, ani jsme v rodině neměli žádné právníky. Co si z té doby vybavuji je právě ten seriál Ally McBealová.

Studoval jste v Třebíči, čili odtud pocházíte?

Jak se říká, born and raised, jsem Třebíčák z Třebíče, moji rodiče tam žijí a vlastně se do Třebíče dostali oba dva jako hodně rodin v té době v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Dukovany. Máma je z Třebíče i původem, můj táta přišel relativně z nedaleka, chodil do Jihlavy na gympl. Potkali se spolu v Brně na VUT. Jako rodina jsme se pohybovali na lince Vysočina-Brno a Třebíč jsem opustil vlastně až kvůli vysoké škole.

Taky jsem se o vás dočetl, že máte rád umění a gastro. Co radši?

Asi mám radši gastro. Mám rád hezké věci, to nás spojuje s mojí ženou, že máme rádi hezké věci, máme rádi design, architekturu a umění. Mám rád sklo. Dříve jsem hodně obrážel koncerty a sledoval českou i zahraniční hudební scénu, teď je na to méně času. Ale gastru holduju, mám velmi rád dobré jídlo a umím si ho i užít.

Co je vaše nejoblíbenější jídlo?

Moje asi nejoblíbenější kuchyně je japonská ‒ sushi a jiné rybí pokrmy. Nepohrdnu Itálií, Francií, Asií... Užívám si, že máme skvělé možnosti jednak tady v Praze oproti zbytku republiky, i to, že můžeme za jídlem cestovat, zkrátka, že si můžeme vybírat.

Umíte taky vařit?

Moc rád vařím! Nejsem jako moje babička, máma nebo tchyně, které uvaří úplně všechno. Třeba moc nepeču, ale rád vařím jednodušší pokrmy jako jsou italské těstoviny, rizota, strašně rád dělám maso ‒ jednak venku na grilu nebo doma peču a k tomu různé přílohy, omáčky. Moc mě baví dlouho tažené pečeně, hovězí po burgundsku a podobně, ale třeba i snídaně. Ráno vstávám se svými dětmi a často jim dělám snídaně. I s tak jednoduchými věcmi jako jsou míchaná vajíčka na másle se dá vyhrát si.

Osm let jste hrál florbal. Jak na to vzpomínáte?

Začal jsem hned, jak jsem se vrátil z Ameriky, hledal jsem něco místo hokeje. Do Snipers Třebíč jsem nastoupil ještě v kategorii juniorů. Je to oddíl krásně vybudovaný Michalem Pazderníkem a velká kapitola mého života. A bylo to něco jiného. Hokej jsem hrál na vrcholové úrovni, tady to bylo víc přátelské, i když i Snipers hráli solidní soutěže.

Je to vlastně náhoda, ale florbal vás pěkně spojuje s Předvýběrem.CZ.

Dana Šebka jsem teď nedávno viděl na HR snídani. Nechci říkat, že to byl můj vzor, ale vnímal jsem, že je v mém věku, byl hvězda a potkali jsme se i na palubovce. I když my jsme obráželi celorepublikové turnaje, zatímco on hrál na mnohem vyšší úrovni. S Předvýběrem toho mám společného víc. Vesnický fotbal jsem hrál za Čáslavice a Franta (Boudný, šéf personální agentury ‒ pozn. red.) za Kojetice, což je rival z druhé strany údolí. A na snídani jsem zjistil, že Martin Herbrych zase hrál za nedalekou Rokytnici. A samozřejmě si uvědomuju, že firma sponzoruje florbalovou Mladou Boleslav, zrovna nedávno jsem viděl reportáž, jak porazili Brno.

Můžete prozradit, jak jste se s Františkem Boudným seznámil?

On je to vlastně docela relevantní příběh. Začal jsem chodit cvičit do jednoho fitka, menší kruhové tréninky, a potkal jsem tam Míru Košnáře z Isomy, což je klient Předvýběru. Tak dlouho jsme se s Mírou loni v létě domlouvali, že půjdeme na pivo, až jsme šli k řece, na smíchovskou náplavku, což se mi nechtělo. Na to, že jsem pražská náplava, tak si ještě vybírám, jakou stranu řeky mám radši, a to ta smíchovská teda není. Tak jsme se sešli na Smíchově, seděl tam nejenom Míra, ale taky Franta a Aneta z Předvýběru. Dobře jsme pokecali, až slovo dalo slovo a Franta mi nabídl, abych pro personálku přednášel. Takže Předvýběr není můj klient, a naopak my jsme klientem Předvýběru teprve od nedávna.

Hezká storka. Na webu máte napsáno, co všechno děláte, a pracovní právo je jenom jedno z mnoha odvětví. Jak moc se mu věnujete?

Jsem sice hodně vidět, ale naše kancelář nejsem jenom já. Jsem řídící partner, většinový společník, ale náš tým je šestnáctičlenný.Vznikli jsme už v roce 2008 a gró kanceláře byly mergers and acquisitions, transakce, přeměny, restrukturalizace společností a z toho vyplývala další témata, pracovní právo, soudní spory, compliance a podobně. Postupem času pracovní právo nabylo na důležitosti, třeba v mojí agendě tvoří pětasedmdesát procent času a v agendě kanceláře určitě přes polovinu.

A jak jste se vy osobně dostal k pracovnímu právu?

Začal jsem pracovat v advokátní kanceláři po prváku na vysoké, což mi dovolilo dostat se k hodně různým zadáním. Jako student si nevybíráte, zadání dostáváte. Nějak se mi zalíbilo pracovní právo, asi kvůli tomu, že mám rád zadání, která mají hmatatelný dopad. Teď nutně nemyslím, že zachraňujeme svět, mám na mysli hmatatelný dopad, kdy vím, co dělám, proč to dělám a co se u klienta následně stane. Když prodáváte někomu firmu, tak je to jasné - ale studentovi takovou práci nedáte. U pracovního práva je část věcí jasně daná, což dovoluje zapojovat juniornější lidi dřív. Ačkoli to nebyla primární orientace kanceláře, dostával jsem docela dost takových zadání a zkrátka se mi to zalíbilo. A zároveň je to i zajímavý právní obor. Personalisti jsou poměrně sdílní a dobře se s nimi věci řeší a já jsem docela ukecaný, rád se s lidmi bavím, je mi sympatické se v tom prostředí pohybovat.

Vaše zaujetí potvrzují i velmi kladná hodnocení účastníků únorové HR snídaně. Lidé na vás oceňují nejenom odborné znalosti, ale mají z vás i dojem, že vás to baví.

Baví mě to moc! Je strašně hezké vidět, když někoho něco baví, má to i dopad na kvalitu jeho práce. Proto se snažím, aby lidi v našem týmu dělali věci, které je baví, i když samozřejmě ne vždycky je možné si to vybírat.

Kancelář, ve které pracujete, je vlastně ta stejná, kam jste nastoupil jako student, jenom se původně jmenovala jinak a přejmenovala se. Proč PEYTON?

Řeknu vám to úplně po pravdě.Ten příběh je úplně jednoduchý. Tak dlouho jsme vymýšleli já, Martin Hájek a Tadeáš Petr, tři tehdejší společníci, když jsme rebrandovali kancelář, jak se bude jmenovat. Seděli jsme, popíjeli a myslím, že to byl Martin Hájek, který vystřelil ‒ co třeba PEYTON? Stříleli jsme různé návrhy a tohle to se všem líbilo. Je to zcela fantazijní název. Až pak mi došla konotace. Rád sleduju americký fotbal a rád se dívám na Peytona Manninga. Obecně je to v Americe poměrně populární křestní jméno. Ale tahle vazba v našem pojmenování firmy není. Chtěli jsme znít trošku světově, určitě jsme nechtěli používat naše jména. Cílem bylo vymyslet název, který bez ohledu na to, kdo bude společníkem, bude jako značka fungovat.

Jsem trošku starší generace, tak jsem zvyklý, že v naprosté většině případů právnické kanceláře mají hrozně nudný název jako AK Novotný, AK Sobotka a podobně. Všímám si, že poslední dobou právnické firmy od této tradice ustupují. Je to spíš náhoda nebo nějaký trend?

Ono je to i v těch Suits, řeší se tam, kdo bude ten name partner, často se tam měnil název u výtahů podle toho, jak se měnili partneři kanceláře. Samozřejmě, když někdo funguje jako samostatný advokát, tak si říká Novotný advokát, ale čím dál častější jsou samostatní advokáti, kteří si založí eseróčka a pojmenují je nějak fantazijně. Myslím, že je to otázka budování brandu a jeho udržitelnosti, což je nějakých pět let zásadní téma i v advokacii, zatímco dřív byl marketing v našem oboru skoro sprosté slovo a tím pádem nikdo moc neřešil, proč by měl vymýšlet zajímavý název.

S takovým názvem se pak kancelář také lépe prodává, ne?

Možná to platí u těch hodně velkých advokátních kanceláří. Ale u nás a kanceláří našeho typu je klientela vázaná na konkrétní osoby. Není to chvástání, ale cítím, že moji klienti jsou u Peyton legal proto, že chtějí pracovat se mnou, transakce zase chtějí dělat s mým společníkem Tadeášem Petrem. Kdyby klíčoví lidi odešli, klienti by šli za nimi.

Začínal jste tady jako student, pak jste sem nastoupil po škole a dneska jste řídící partner. Jak se to stalo?

Po prváku jsem si řekl, že chci dělat v advokátní kanceláři, protože mě láká advokacie, už tehdy mě bavilo propojení práva a byznysu. Nikdy jsem nechtěl být soudcem nebo státním zástupcem, notářem a podobně. Měl jsem připravené cévéčko, cover dopis, do Googlu jsem si zadal „Praha 1 advokátní kancelář“ a poslal jsem asi třicet e-mailů. Přišlo pár odmítnutí, nejvíc mlčení. V červnu jsem si našel práci na Florenci v Burger Kingu, protože jsem chtěl nějakou brigádu, z Florence někdy jezdím do Třebíče a říkal jsem si, že když mám rád jídlo, půjdu sem. Ale ještě než jsem nastoupil, zavolali mi z kanceláře HÁJEK ZRZAVECKÝ (dřívější název PEYTON legal ‒ pozn. red.) , že jim odcházejí dvě studentky, Bety a Pavlína…

… vy si ještě pamatujete jejich jména?

Pamatuju, pamatuju, protože je to součástí mého příběhu. A taky mě zaučovaly na té pozici. Takže volali mi odtud, že obě jedou na Erasmus, že nemají žádného jiného studenta, že viděli moje cévéčko, co jsem tam poslal před měsíci, jestli pořád mám zájem. Tak jsem si v Třebíči půjčil auto rodičů, na Chodově jsem si v H&M koupil košili, kalhoty, boty jsem měl z domu, a zaparkoval jsem ‒ úplně si to pamatuju jako dneska ‒ na Hlaváku, a šel jsem do Revoluční 3 k Palladiu na pohovor s Martinem Hájkem, s největším partnerem a zakladatelem. Pohovor byl velice rychlý: jestli mám rád sporty, jestli chci pracovat a jestli umím anglicky, když jsem byl v Americe a mám certifikát. A že mám nastoupit příští týden. Jsem naučený brát věci vážně, když něco chci, tak za tím jdu. Pracoval jsem tady jako student, pak jako koncipient, pak jako advokát, a tak jsem se stal společníkem. Stříbrnou linkou je moje spolupráce s Martinem Hájkem, měl jsem štěstí, že jsme si rozuměli. Takže když se řešilo, jak se oslaví deset let existence kanceláře, a ukázalo se, že místo toho se společníci rozdělí na dvě firmy, měli jsme s Martinem Hájkem společné nastavení a on mi nabídl, abych dá pokračoval s ním. A když se rozhodl věnovat jiným projektům, stal jsem se většinovým společníkem.

Krásný příběh jako do Forbesu! Vzhledem ke své profesní zkušenosti, jaký máte postoj ke studentům?

Čím jsem si sám prošel, zformovalo můj přístup ke studentům. Troufám si říct, že se mnou mají nadstandardní vztah, protože s nimi hodně pracuju napřímo. Aktuálně máme pět studentů a hodně úkolů jim zadávám napřímo, ač bych to tak dneska vlastně nemusel dělat, ale baví mě spolupráce s nimi, protože mám v sobě zakódované, kolik prostoru mi dřív dávali partneři Martin Hájek, Honza Zrzavecký, Míša Šerá a Jirka Gajdarus a mě o to víc ta práce bavila. Zároveň ale asi na naše studenty kladu i větší nároky.

Označil byste se za aktivistu? Narážím na vaše neziskové aktivity.

Možná bych chtěl být větší aktivista, než doopravdy jsem. Jsem vnitřní aktivista, ale navenek to tlumí faktory, které mi nedovolují jím být: moje povolání, časové vytížení, rodina a podobně omezují moje aktivistické choutky. Třeba svoji roli v Asociaci společenské odpovědnosti vnímám jako podpůrčí, protože nositeli a úžasnými osobami, které asociaci posouvají, jsou Lucka Mádlová a Julie Borovcová, které pro ni dennodenně pracují.

Angažoval jste se jako student v nějakých aktivitách, chodil jste demonstrovat a podobně?

Nikdy jsem nebyl ten, kdo by šel na demonstraci nebo mával transparentem, vždycky jsem se snažil věcem pomáhat tak nějak odzadu. Nevím, jestli jsem se bál, nebo jestli to byla opatrnost nebo stud. To asi ne, nejsem zrovna stydlivý, ale zkrátka tyhle věci spíš podporuju odspoda. Byl jsem na Václaváku, když byly ty velké demonstrace, to už se muselo. Už jsem měl rodinu, takže jsem se na ni mohl vymlouvat, ale vždycky jsem si nějakým způsobem bral za vlastní odkaz občanské společnosti, která se formovala po revoluci kolem Občanského fóra Václava Havla.

Můžete říct něco o svojí ženě?

Moje žena je strašně důležitý člověk v mém životě. Může to znít jako klišé, ale u mě to hodně platí. V hodně věcech si rozumíme a máme stejný názor, ale zároveň je jakoby můj protipól, klidová síla, která mě usměrňuje v některých mých náladách a pohledech. Je taky z Třebíče, takže oboje babičky a dědečky máme na jednom místě, což je výhoda i nevýhoda v jednom.

Jak jste se poznali?

Nějak jsme se vnímali. Ona chodila na katolický gympl, vždycky jsme se tak jako míjeli, ale nijak jsme se osobně pořádně neznali. Až jednoho dne, na Štěpána 26. prosince jsem šel do irské hospody s jedním mým kamarádem a dvěma kamarádkami, a někdo ji pozval k našemu stolu. Tak nás u stolu sedělo pět a od té doby už jsem ji nedostal z hlavy. Bavili jsme se, já jsem ji pozval na čaj, protože jsem neměl moc peněz. Trvalo ještě pár měsíců, než mě vzala na milost a přesvědčil jsem ji, že spolu můžeme chodit, že to zvládneme a že je pro mě strašně důležitá. Máme tři děti, o které se úžasně stará a prostě mě to s ní baví.

Proč vás měla vzít na milost?

Nikdy jsem neměl rád holky, které mě moc chtěly a dávaly mi to najevo. A ona mě držela určitou dobu v nejistotě. Než jsme spolu začali doopravdy chodit, vybudovali jsme si k sobě pouto, které se ještě prohloubilo. Bylo to prostě správné rozhodnutí, řekl bych.

Když nejste právník a máte volno, co děláte nejraději?

Tak to jsem táta, jsem s dětmi a moc mě to baví. Volno sám pro sebe nevyužívám, protože jsem rád se svou rodinou. Sem tam si jdu zaběhat, sem tam si jdu zacvičit, málokdy s kamarády na pivo nebo na fotbal. Krásný čas je, když jenom se ženou ve dvou někam vyrazíme, to je teď hodně vzácný čas. Rádi cestujeme, docela si užívám, když vypadneme do nějakého města a chováme se tam jako místní.

Medailonek
Jakub Málek je od roku 2019 společníkem a od roku 2022 managing partnerem advokátní kanceláře PEYTON legal, do které (ještě pod názvem HÁJEK ZRZAVECKÝ) nastoupil jako asistent během studia práva na Karlově univerzitě a postupně prošel pozicemi studenta, koncipienta, advokáta a partnera. Je předsedou správní rady Asociace společenské odpovědnosti a členem redakční rady portálu Společně udržitelně. Se svojí ženou Simonou má tři děti a žijí v Praze. Kromě angličtiny se domluví omezeně i francouzsky, mezi jeho koníčky patří sport, umění a gastronomie.