03.06.2025

Z nejvyšších pater byznysu přesedl na kolo

Cyklistiku má rád už dlouho, ale coby generální ředitel měl Martin Souček na kolo čas až večer po celodenní práci. Když mu začalo docházet, že je na hranici vyčerpání a zanedbává svoje nejbližší, rozhodl se pro radikální zvrat. Opustil dobře placenou práci šéfa a vyrazil do Ameriky, kterou v rámci náročného ultracyklistického závodu projel skrz naskrz. Závod spojil s charitativní výzvou pod názvem Domestici. Teď na podobnou dobročinnou štafetu vyrazil napříč Českem…

Co bylo tím hlavním impulsem, že jste sekl s kariérou vysokého manažera a udělal zásadní životní změnu? 

Mně bylo pětačtyřicet a asi můžu říct, že jsem byl špatným typem workoholika. A vlastně i po třech letech od změny jsem stále workoholikem. Jen zaujetí pro práci, kterou dělám, není honorované, pracuju na dobročinném projektu, který jsem si vybral jako další cestu, investuju do něho čas a peníze, nemám z toho finančně nic ‒ ale vlastně se stále chovám workoholicky.

Vedla vás k té změně hlavně únava?

Spal jsem pět hodin denně, pracoval jsem naplno, všechno mě bavilo a dávalo mi smysl, co jsme s kolegy dělali – ale zároveň mě to vyčerpávalo. Takový styl života jsem měl dvacet, možná pětadvacet let. Už na vysoké škole jsem jel podobným tempem. Tak jsem dospěl do stavu velké únavy. A do toho se přidala moje rodinná situace. Mám dvě dcery, které tehdy potřebovaly mnohem víc mojí pozornosti. Ráno jsem je vodil do školy a do školky, odpoledne poměrně brzo jsem jim musel být doma k dispozici, vozil jsem je na kroužky. To prostě nešlo skloubit skloubit s řízením firmy. Přivedlo mě to k rozhodnutí, že si musím vybrat – buď budu generálním ředitelem a neuvidím je, nebo změním celý život. Tak jsem se rozhodl.

Dá se říct, že jste měl pocit, že zanedbáváte svoji rodinu a svoje dcery? 

Ten pocit mám pořád. I teď, kdy dělám dobročinný projekt, mám často výčitky, že šidím rodinu – nebo vlastně i sebe, svoje zdraví, když upřednostňuju plnění svých cílů, vizí, nápadů. Jen už za tím nestojí podnikání, za které máte nějakou materiální odměnu, ale věci, které jsou dobročinné. Zároveň si říkám, že to, co dělám, možná mým dcerám ukazuje vzor, který může být užitečný. Třeba jednou ocení, že jsem se snažil dělat něco, co má smysl i pro společnost.

Promiňte, že se ptám na osobní věci – ale někde jsem četl, že jste další dvě děti „získal“ díky vaší partnerce. Zároveň ale mluvíte o dvou vlastních dcerách. Můžete to trochu objasnit?

To spolu nesouvisí. S mojí partnerkou Zdeňkou jsme spolu teprve od loňského září, i když se známe déle. Moje dvě dcery mám z předchozího vztahu. V době, kdy jsem z práce odcházel, jsem byl s holkama většinu času sám. Jejich maminka z různých důvodů nefungovala úplně ideálně. Holky zůstaly se mnou. O soukromí nechci mluvit víc, ale tohle byl jeden z klíčových důvodů mého rozhodnutí. Musel jsem být doma. A vlastně jsem za to rád, protože jinak bych možná pokračoval, až bych zkolaboval.

Chápu, že o tom nechcete mluvit, jen mě napadá, že kdybyste v té době měl milující manželku, která zvládá i svoji roli maminky, tak by vám minimálně déle trvalo, než byste si uvědomil, že tak vlastně fungovat nechcete.

Stoprocentně. Kdybych měl stabilní vztah a doma všechno fungovalo, vyčerpával bych se pravděpodobně dál. Ale protože jsem tu zodpovědnost měl sám, musel jsem se zastavit. A dneska si uvědomuju, že kdybych se nezastavil, donutilo by mě tělo – možná kolapsem, možná vyhořením.

Pojem workoholismus je v HR světě často používané slovo. Když jste v pozici manažera a někdo je „pracovitý až moc“, asi vás to těší. Je workoholismus sám o sobě špatný?

To záleží. Pokud máte rádi svou práci a věnujete jí hodně času, je to v pořádku. Ale pokud jste na ní závislý tak, že ovlivňuje vaše vztahy a rodinu, to už je negativní hranice. Pokud vám okolí dává zpětnou vazbu, že něco není v pořádku, je dobré tomu naslouchat. Je to podobné jako s drogami nebo alkoholem, i když společenský dopad je menší.

Zmiňoval jste vyhoření. I o tom se teď mluví častěji než dříve, kdy to byla naprosto výjimečná reakce. Šlo z vaší strany spíš o preventivní pocity, nebo jste cítil i nějaké fyzické problémy?

Začal jsem pociťovat dlouhodobé fyzické potíže. Prodělal jsem řadu autoimunitních onemocnění, silný zánět osrdečníku, komplikovaný pásový opar… Všechno to byly sekundární věci, které na první pohled nevnímáte, ale mají přímou souvislost s vaším životním stylem, který souvisí s přetížením, stresem, nedostatkem spánku. Když málo pečujete o svoji regeneraci, tělo vám prostě dá signál.

Když jste se rozhodl přestat pracovat a věnovat se něčemu jinému, strávil jste nejdřív týden ve tmě. Jak taková terapie vypadá?

Potřeboval jsem nějaký silný zážitek – možná zastavení. Týden ve tmě jsem měl v hlavě už dřív, ale nikdy nebyl čas. Tak jsem si řekl: teď je ta chvíle. Probíhá to v prostoru, který je velmi malý, protože vlastně nic moc nepotřebujete. Můžete tu strávit pět až deset dní. Prostor je absolutně tmavý, po zvolenou dobu nemáte žádný kontakt se světlem. Jednou denně mi v úplné tichosti přinesli jídlo na celých dvacet čtyři hodin. Jinak jste tam úplně, úplně sám se sebou, v tichu a ve tmě. Pokud to zvládnete a nezabřednete negativně do svého nitra, což se může stát, tak to dává velký smysl. Prožil jsem tam inspirativních sedm dní. Hodně jsem spal, trochu jedl, protože tam nepotřebujete tolik, cvičil jsem a psal si poznámky. Zní to jako nesmysl, ale i ve tmě se to dá, existuje celá řada triků ‒ jeden z nich je, že když zapíšete myšlenku, natrhnete stránku, abyste poznal, kde jste přestal. Přinesl jsem si čtyřicet dva popsaných stránek.

Vypadá to na hodně extrémní zážitek!

Je tam úplně černočerná tma, takovou jsem snad nikdy nezažil. Je skutečná a trvalá. Když si zavřete na delší dobu oči a jste v úplné tmě, začne vám sítnice projektovat takové záblesky ‒ a to se tam děje vlastně pořád, pokud tedy nespíte. Po několika dnech mi došlo, že vlastně nemusím mít otevřené oči a namáhat sval víčka, aby oko otevřel. Vlastně jsem si uvědomil, že i tak se dá šetřit sílu. 

Měl jste tam normálně postel…?

Jasně, normálně postel, židle není potřeba, máte tam jógový meditační polštář, na kterém můžete sedět. Je tam malinké sociální zařízení, sprcha, toaleta, dokonce i umyvadlo se zrcadlem, to všechno tam je, jste v malinkaté komůrce, v bytečku, provozovatel vás naučí ovládat všechny ty věci, vy si je osaháte a adaptujete se na ten prostor během jednoho dne, během kterého už všechno trefujete přesně tam, kde to je. 

Jaký byl pocit, když jste vyšel ven? 

Zpomalení. Úplné. První den po návratu jsem byl snad nejpomalejší v životě. Všechny pohyby, myšlenky, reakce byly pomalé. Což je u mě nezvyklé, kdo mě zná, řekl by, že jsem hyperaktivní, mluvím rychle, jednám rychle, dělám toho hodně… A taky jsem si musel zvykat na světlo, pomalu, přes tmavé brýle.

K čemu vlastně vás taková zkušenost přivedla? 

O terapii tmou jsem věděl už několik let. Lákalo mě to zkusit, ale vždycky jsem si říkal, že na to absolutně nemám čas nebýt sedm dní. Když jsem se rozhodl pro změnu, přišlo mi, že je to správný okamžik, kdy podstoupit takovou zkušenost. Neměl jsem žádná očekávání, chtěl jsem to zkusit. Pomohlo mi to uvědomit si, jak těžké je změnit hluboce zakořeněné vzorce. Nestačí si říct, že budu něco dělat jinak, ale musíte to dělat jinak každý den. Odstup mi pomohl dívat se na věci jinak, dneska už vím, že jsem spoustu věcí dělal intuitivně dobře, ale i spoustu jiných věcí intuitivně špatně.

Vrátil jste se do firmy. Je váš přístup k práci jiný?

Nemyslím si, že se toho tolik změnilo, což je špatně. Ale přineslo mi to kontakt s jinými tématy a odstup. Dneska neusiluju o to vrátit se zpátky do managementu, do vysokých pozic, řízení lidí už není moje současná cesta. 

Změnil jste svůj přístup ke kolegům? Usměrňujete je, aby to s prací tak nepřeháněli?

Když jsem byl v pozici ředitele, byl jsem rád, když byl někdo hodně pracovitý. Pořád to vnímám jako důležité, ale byl bych opatrný říkat, že je to hlavní kritérium hodnocení druhých. Teď se věnuju hodně práci ve spolku Domestici a narozdíl od manažerské práce jsou tam jiné vztahy, víc kolegiální. Sám jsem poznal, jak důležitý je ten dneska moderní work-life balance. Pochopil jsem, jak důležitý je odpočinek. Při přípravě na závod napříč Amerikou jsem to poznal na vlastní kůži – bez spánku a regenerace to prostě nejde. Když jste workoholik, přežijete to díky kafi, přes vůli. Ale fyzická zátěž vám nedá vydechnout. Tam se projeví, jestli tělo funguje. A když neodpočíváte, nefunguje. Dneska si daleko víc hlídám spánek, rovnováhu. Vím, že odpočatí, motivovaní a radostní lidé jsou to nejcennější, co tým může mít.

Ve dnech, kdy náš rozhovor vyjde, budete právě na trase – tentokrát ale v Česku, se Zorkou. Co od toho očekáváte? Nemyslím tvrdé cíle, jako že chcete ještě vybrat nějaké finance, ale vzhledem k jejímu stavu, nebude to náročnější než v Americe?

Očekávám, že to bude mít smysl. Ne jen sportovní výkon, ale lidský zážitek. Pro Zorku to je zásadní – má rakovinu, je v těžké zdravotní situaci. Zorka Šťastná je ročník 1978, jako já. Je to máma dvou dcer. Chce svým počinem upozornit na paliativní péči, na kterou se často zapomíná. Její hlavní motivací je, aby tímhle příběhem pomohla – sobě i ostatním. A já chci, aby si to užila. Aby jí každý den té cesty dával smysl. To je pro mě to nejdůležitější. Těší mě, když říká, že pro ni zapojení do projektu znamená smysl jejích dalších dní.

Pokud se nepletu, byla to právě ona, kdo vás oslovil s nápadem uspořádat závod v tuzemsku? Jak to bude vzhledem k jejímu onemocnění probíhat?

Se Zorkou se trochu přeme, kdo byl autorem toho nápadu. Každopádně ona řekla, miluju silniční cyklistiku a ráda bych něco šíleného, jako ty v Americe, ještě podnikla.Tak vznikl nápad přejet ze západu na východ Česka. Ani tomu neříkáme závod, je to benefiční jízda, i když i její parametry jsou náročné. Zorka není schopná ujet na kole víc než kilometr denně. Proto jsme vymysleli štafetu – její dvě dcery, Veronika a Bára, se budou střídat. Celou trasu dlouhou osm set kilometrů pojedou společně se mnou. Já je doprovodím jako domestik. Bude to jiné než Amerika. Možná fyzicky lehčí, ale psychicky a lidsky stejně náročné. Navíc to pojedu celé na růžovém Rekolu, sdíleném městském kole. Pánové z Rekol mi říkali, že je to úplný nesmysl, proč si to tak komplikuju. Je v tom symbolika. Holky nemají rády jízdu na kole a kvůli mámě do toho jdou, proto je součástí hry, že nepojedu na nějakém sportovním speciálu, ale na velmi nekomfortním kole mě čeká v průměru nějakých sto kilometrů denně.

To je vážně výzva! A jak vás lidi můžou podpořit?

Na webu 8dni.cz je všechno. Sbírka, přehled trasy, možnosti, jak se zapojit. Lidé se k nám můžou přidat na kole, přijít na některou ze sedmnácti zastávek v každém městě, kde je hospic, bude malý happening, koncert, vystoupení, můžou se přijít podívat na Zorku a její dcery, můžou nám přijít zamávat, říct, že nám drží palce, nebo s námi můžou jet dál. Budeme nabízet, aby se lidé zapojili a řekli na sociálních sítích o projektu, o tom, jak je zaujal nebo o jejich vztahu k našemu příběhu. Chceme, aby s námi během těch osmi dní zvedli téma paliativní péče v Česku. A můžou přispět do sbírky. Cíl je vybrat deset milionů korun, už máme přes osm milionů, chybí nám poslední dva. Dovybrat tu částku by bylo splněním Zorčina snu.

Sbírku organizujete přes nějaký portál?

Je to veřejná sbírka přes platformu Darujme. Peníze nejdou nám, jdou přímo vybraným poskytovatelům paliativní péče. Zhruba třetina sbírky směřuje ke konkrétním hospicům, přes které jedeme, další část jde Centru paliativní péče a Fóru mobilních hospiců, tedy organizacím, které se snaží zlepšit systém jako celek.

Jak jste vybrali konkrétních sedmnáct hospiců?

Úplně na začátku jsem se rozhodl, že bych rád nějakou aktivitou podpořil změnu systému paliativní péče, aby její financování bylo lepší. V roce 2024 (v rámci závodu napříč USA, pozn. autora) jsem vybral hospic svatého Lazara z Plzně, protože jsem původně ze západních Čech, na který jsem měl dobré reference. Letos jsem se dohodl se Zorkou na jízdě přes Česko, že ten plzeňský hospic nahradíme místy, kudy pojedeme. Potřebovali jsme spojit místo nejvíc na západě, kde je nějaký hospic, s nejvýchodnějším cílem, tedy Cheb a Třinec. Hledal jsem trasu, která povede přes hospice, abychom jeli osm dní. Dnes je v Česku hospiců zhruba padesát, takže máme z čeho vybírat na několik let dopředu. Pokud se akce povede, rádi bychom ji opakovali každý rok, vždy přes jiné hospice.

Je zřejmé, že pro vás má paliativní péče hlubší význam. Máte k tomu nějaký osobní důvod?

Moje někdejší partnerka Marta přišla o oba rodiče, její maminka zemřela na rakovinu. Měla už domluvenou péči pražského hospice Cesta domů, ale o jeden den to nestihla, maminka zemřela dřív. Marta se pak tématu věnovala dobrovolnicky, a já jsem ho díky ní poznal. Když jsem končil v práci, hledal jsem téma, které bych podpořil. Absolvoval jsem několik workshopů, mimo jiného na téma vztahů, smrtelnosti, strachu ze smrti… Najednou mi došlo, že se o smrti bojíme mluvit. Že to je obrovské tabu. A že právě tohle téma potřebuje víc pozornosti. A pak jsem si vzpomněl, že jsem před lety v Austrálii rok pracoval jako pečovatel v domovech pro seniory. Každý den jsem se tam staral o staré a často umírající lidi. Ten kruh se uzavřel. To bylo ono.

To je silné propojení. Teď trochu odbočím – jak jste se vlastně seznámil s Františkem Boudným, zakladatelem Předvýběru.CZ?

Přes Vláďu Kočího, který tehdy se svou firmou R4U dělal headhunting pro Altron. Když jsem v roce 2020 rozjížděl projekt Kolo pro Adama, který podporuje hendikepované děti a kombinuje stejně jako v Domesticích sport ‒ pohyb ‒ cyklistiku s pomocí druhým, obešel jsem všechny dodavatele, všechny naše zákazníky, snažil jsem se do podpory tématu vtáhnout kohokoliv, kdo mi stál v cestě a stál tam taky Vláďa a ten mi řekl, že to je skvělý nápad a přivedl Františka. Ten řekl, že to je skvělý nápad, že to chce podpořit, a tak už nás František s Vláďou podporují opakovaně každý rok.

Super příběh! Už mám jen pár otázek. Co Adam, jak se mu dneska daří?

Jezdí na kole a žije si puberťácký život. Je mu osmnáct, studuje střední školu. Už se tolik nestíháme potkávat osobně, ale jsme v kontaktu s jeho maminkou. Je radost ho pozorovat. Handbike, který jsme mu pořídili, mu úplně změnil život. Nejen fyzicky, ale i mentálně – získal motivaci, smysl, cíl. Věřím, že bude žít normální, smysluplný život, navzdory svému postižení. Místo aby byl pasivní příjemce dávek, je integrovaným členem společnosti, které bude vracet to, co mu dokázala dát. A to je největší odměna.

Vašim všude zmiňovaným parťákem z amerického závodu byl Tomáš Navrátil. Kdo to je?

Můj kamarád, podnikatel ve stavebnictví, třiapadesátiletý dobrodruh, ultracyklista, Pražák, otec dvou dospělých kluků. Jeden ze tří Čechů, kteří závod Race Across America úspěšně zvládli v kategorii sólo. Měl jsem štěstí, že se mnou jel ve dvojici.

Teď už opravdu poslední otázka: v říjnu budete mít na našem HR workshopu v kopuli na Václavském náměstí přednášku. O čem přesně bude?

Bude to motivační vystoupení. Zatím přesné zadání ladíme, ale chtěl bych mluvit o svém příběhu – o změně, o zkušenostech z vedení lidí, o workoholismu, o životních prioritách… Nebudu dávat univerzální rady, ale podělím se o to, co jsem si sám prožil. A ať si každý vezme, co potřebuje.

Je vlastně skvělé, že jsem dneska kvůli času musel spoustu otázek vynechat. Účastníci workshopu se o to víc budou těšit, že vás na podzim uvidí naživo a budou se vás sami moct zeptat. Už se těším na viděnou a děkuju za příjemný rozhovor.


Na fotografii je Martin Souček společně se Zorkou Šťastnou.
 

Medailonek

Martin Souček byl bezmála pět let generálním ředitelem technologické společnosti Altron. I v předchozích působištích zastával šéfovské posty. Před třemi lety se rozhodl pro zásadní změnu kariéry, když z nejvyššího managementu přesedlal, obrazně i doslovně, na dobročinné projekty. V červnu 2024 projel Spojenými státy během osmi dní a osmi hodin v rámci náročného závodu Race Across America. Je zakladatelem spolku Domestici a výzvy Kolo pro Adama. Má vlastní dcery Nelu (13) a Karolínu (9) a se současnou partnerkou Zdeňkou pečují ještě o její Matyldu (16) a Teu (4). Narodil se v Domažlicích ve znamení Býka (25. dubna v roce 1978), vystudoval komerční elektrotechniku na Západočeské univerzitě v Plzni.