08.10.2026

Všechno, co opravdu potřeboval pro práci znát, se naučil v McDonald’s

Je to samozřejmě trochu bulvární zkratka, navíc vypůjčená od spisovatele Roberta Fulghuma. Ale Alexander Molnár skutečně říká, že práce „v Mekáči“ pro něho byla největším odrazovým můstkem jeho kariéry. Strávil tam čtrnáct let, z řadového zaměstnance se vypracoval na personálního šéfa pro Česko, Slovensko a Maďarsko. V rozhovoru prozradil, na co se dneska ptá uchazečů o práci, jak často je zdravé měnit práci nebo jak šťastný se cítí v pozici HR manažera společnosti SUDOP PRAHA...

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Nejdřív popelářem a hned potom pilotem. K popelařině jsem se nakonec nikdy nedostal, ale ten druhý dětský sen se mi podařilo splnit ‒ mám pilotní průkaz. Létání mám rád dodnes, ať už sedím v letadle jako cestující, nebo ho sám pilotuji. Takže alespoň jeden z těch dvou dětských snů se stal skutečností.

Jaký byl váš největší kariérní odrazový můstek?

Jednoznačně práce pro McDonald’s, mého prvního zaměstnavatele. V roce 1992 jsem začínal jako pracovník první restaurace u nás. Byla to pro mě škola práce, mezilidských vztahů, řešení konfliktů, hospodaření s časem, rozhodování i managementu. Měl jsem možnost poznat firmu od práce v restauraci až po vedení HR v několika zemích, a právě tahle zkušenost pro mě byla nesmírně cenná. Se svým prvním zaměstnavatelem jsem se rozloučil po čtrnácti letech jako HR ředitel pro Česko, Slovensko a Maďarsko. Byl to vztah, který mě profesně výrazně formoval.

Jak často je podle vás zdravé měnit práci?

Je to zdravé pokaždé, když práce přestane být zdravá :-) Pro každého to může znamenat něco jiného, takže bych nehledal univerzální interval ani doporučený počet let. Vztah se zaměstnavatelem se z tohoto pohledu v ničem zásadním neliší od jiných vztahů. Když přestane fungovat, má smysl pokusit se ho napravit. Pokud ale nefunguje ani přes tuto snahu, je namístě z něj vystoupit. Rozhodující tedy není počet let, ale to, jestli vztah stále dává smysl oběma stranám.

Jaký byl váš největší pracovní průšvih a co vás naučil?

Z doby, kdy jsem působil jako lektor a školitel, mi jeden příběh utkvěl obzvlášť. Na školení jsem přijel s dostatečným předstihem a čekal na recepci, až mě zástupce firmy vyzvedne a uvede do školicí místnosti. Čekání na recepci se protahovalo, začínalo mi to být podezřelé a opakovaně jsem se připomínal. Asi půl hodiny před začátkem jsem zjistil, že školení se koná v jiné budově ‒ na druhé straně Prahy. Kdo někdy ráno projížděl Prahou, dovede si představit, co následovalo. Slova, kterými jsem se během cesty autem častoval, zveřejnit nelze. Školení nakonec dopadlo skvěle a účastníci byli velmi spokojení, ale dodnes bych se při té vzpomínce nejraději neviděl. Ponaučení? Dvakrát měř, jednou řež.

Na co se nejčastěji ptáte u pohovoru a přes co u vás „nejede vlak“?

Rád se kandidátů ptám, za co by pochválili nebo ocenili svého současného zaměstnavatele. Co jim u něj vyhovuje a co by jim po odchodu chybělo. Odpovědi mi pomáhají pochopit, čeho si konkrétní člověk v práci váží, a dávají mi spoustu cenných podnětů. Zároveň tím zjišťuji, co musíme nabídnout a splnit my jako potenciální zaměstnavatel, abychom v jeho očích obstáli. Pohovor vnímám jako příležitost zjistit, zda dokážeme naplnit vzájemná očekávání a vytvořit dobrý základ pro spolupráci.

Jaký je váš vztah k umělé inteligenci a využíváte ji už ve firmě?

Umělou inteligenci používám každý den jako zdroj inspirace, k rozšiřování obzorů a pro získání oponentního pohledu. Pomáhá mi podívat se na otázku z jiného úhlu a konfrontovat vlastní úvahy s dalšími možnostmi. Právě v den, kdy odpovídám na tyto otázky, jsem řešil komplexní problém a na monitoru měl vedle sebe otevřené ChatGPT, Copilot a Gemini. Bylo zajímavé pracovat s jejich výstupy, porovnávat je a nechat jejich odpovědi vzájemně konfrontovat. Právě v této práci s různými pohledy vidím velký přínos AI.

Jak moc jste v práci šťastný na stupnici 1–5 a co vám případně chybí do plného počtu?

Řekl bych, že jsem někde mezi trojkou a čtyřkou. Znám se a myslím, že s plnou pětkou by u mě hrozilo určité zpohodlnění. Mohl bych být příliš spokojený sám se sebou a přestat hledat, kam a jak společnost posouvat v oblastech, které se dají zlepšit. Určitá míra nespokojenosti mě proto motivuje přemýšlet, co mohu změnit, nebo co potřebuji jinak. Zároveň si uvědomuji, že podobné pocity může mít řada mých kolegyň a kolegů. I proto má smysl naslouchat jejich zkušenostem a hledat možnosti, jak pracovní prostředí zlepšovat.



Medailonek
Alexander Molnár se narodil v roce, o kterém Chinaski zpívají v písničce Husákovy děti. Studoval letadlovou techniku na ČVUT, ale nikdy se tímto oborem neživil. Mluví maďarsky, slovensky, česky, rusky a anglicky a v současnosti se učí italštinu (pořadí jazyků vypovídá o tom, jak se na něho během života postupně nabalovaly). Rád jezdí na motorce, na kole a na lyžích, hraje basketbal a chodí po horách (a jak už zaznělo, rád létá). Baví ho také cestování a poznávání kultury cizích zemí. Se svojí ženou žije na Vysočině, mají tři děti a radost jim dělá čtyřletá vnučka.