07.07.2026

Rozumí Japoncům, ale na dovolenou se letos chystá do Ostravy!!!

Petr Kavalek je šéf české pobočky japonské spediční a logistické firmy Nippon Express. Bavili jsme se s ním o Japoncích, které jsme tu mapovali už před pěti lety s jeho personálním šéfem, o cestování, které je jeho velkým koníčkem, o tom, proč je dobré mít ve firmě nejenom mladé a perspektivní, ale i seniorní zaměstnance a také o globálních vlivech na námořní přepravu. Na konci najdete i tip na letní čtení. K rozhovoru jsme se sešli v jedné kavárně na pražském Smíchově a tak interview začíná typickou otázkou…

Máte raději kávu, nebo čaj? A proč?

Mám vlastně rád obojí. Neumím si představit snídani bez čaje a potom den bez kávy, ale přesně v tom pořadí. Snídaně s kávou, to mě vůbec neláká, ale den bez kávy, to by mi chybělo.

Jaký mají vztah Japonci ke kávě?

Mám pocit, že to někdy berou jako společenskou nutnost, že to je v našich krajích společensky vhodné, ne že by jim to vyloženě chutnalo. Pozná se to kolikrát na tom, že kávu ani nedopijí. Stále zůstávají věrní své čajové kultuře a my máme pro takové případy ve firmě v bufetu připravené i různé čaje, abychom vyhověli i jejich chuti, nejenom společenskému úzu.

Jaký čaj pijí Japonci?

Ze všeho nejraději zelený matcha. Ale pak jsou zase i vyznavači těch dalších. Já z nich znám jenom senchu, ostatní bych neuměl vyjmenovat.

Předpokládám, že jste byl někdy v Japonsku na pracovní schůzce. Tam se také pije jenom čaj?

Byl. Ano, pije se čaj, ale jenom v případě, že máte štěstí, že vás vůbec pohostí. Je vlastně zarážející, že někdy přijdete na jednání do japonské firmy a oni vám nenabídnou vůbec nic. Pokud tam přicházíte jako dodavatel, kolikrát jsme nedostali ani vodu. Teprve, když to byla firma, která počítala s tím, že přijde Evropan a bude něco očekávat, v takovém případě nabízeli běžně ledový čaj vyráběný ze zeleného čaje. A to jsem byl spokojený, protože to je dobré. Zažene to žízeň, není to sladké a to bych mohl pít místo kávy možná každý den, kdybych byl v Japonsku.

Kovid Japonce osvobodil, jsou evropsky uvolněnější

Před pěti lety „za kovidu“ jsem se bavil o Japonsku s vaším kolegou. Není to nijak dlouhá doba, i když třeba v oboru umělé inteligence došlo za pár let k obrovskému posunu. Změnilo se něco v Japonsku?

Změnilo se strašně moc. Když jsem tam byl dřív, existovala přísná ústrojová kázeň, tmavé obleky, kravaty, bílé košile a nikdo jinak do kanceláře nepřišel. Když jsem tam byl naposledy, byl jsem úplně v šoku, protože najednou ten oblek neměl nikdo, ani manažeři. Běžní kolegové měli košile s krátkým rukávem, nebo dokonce trička. Společnost se za krátkou dobu proměnila neuvěřitelně a velmi rychle. Změnil se i přístup k pracovním povinnostem. Ne že by Japonec zanevřel na pracovní povinnosti, to určitě ne, ale více se promítl evropský pohled. Dříve bylo zvykem, že podřízení nesměli opustit pracoviště dříve než jejich nadřízený nebo maximálně společně s ním, to už neplatí. Přizpůsobení se našemu vnímání světa je do té míry zřetelné, že i já jako návštěvník, který jsem tam pobyl týden, jsem to všechno vnímal jako obrovský posun.

Čím to je, co ke změně přispělo?

Neumím si představit, že za tím bylo něco jiného než kovid, který nás i je především naučil fungovat jinak, alternativně k tomu, co znali do té doby. Fungovali jsme na dálku a zvykli jsme si na to, že to jde i jinými způsoby, a to přispělo určitě i k větší uvolněnosti na pracovišti. Do té doby to pro mě, a tím více pro ty Japonce, bylo určitě nepředstavitelné.

Tady jste šéf, nejvyšší ve firemní hierarchii. Když přijedete do Japonska, jak vás vnímají japonští kolegové z firemní centrály?

Do jednoho se ke mně chovali uctivě a přátelsky. V září budu u firmy dvacet pět let. Když japonští kolegové, které jsem poznal dříve, zjistili, že k nim jedu na služební cestu, až na jednoho si to všichni zařídili tak, abychom se mohli alespoň na jeden večer potkat. Dokonce mi přinesli nějaké dárky. A i s kolegy, kteří byli čistě moji nadřízení a neměli jsme spolu žádný přátelský vztah, jsem si najednou připadal tak trochu jako když jdete na třídní sraz po deseti letech a váš třídní učitel se s vámi baví jinak než celou tu dobu, kdy jste studoval. Bylo to překvapivě příjemné setkání. Až mi bylo líto, že už jsme ve věku, kdy se nám možná nepodaří se znovu potkat. Slušnost v chování Japonců je až pověstná a zdvořilost je tak dobře rozpoznatelná, že když jsme letos byli na dovolené na Maltě a šli do kostela, kterým propadla bomba vyrobená v Plzni a nevybuchla, tak tam suvenýry prodávala Japonka. Jen jsem tu dívku uviděl u pultu, chvilku jsem ji pozoroval a věděl jsem s jistotou, že to není ani Vietnamka, ani Thajka, ani Číňanka, ale že je to Japonka, protože balila věci způsobem, který je typický pro Japonsko. Ta úslužnost je tak rozeznatelná, že by to asi nikdo jiný takhle neuměl.

Vy sám mluvíte japonsky?

Ani slovo.

Ani slovo?

Ne. Umím pozdravit, umím se rozloučit, umím poděkovat a to je tak asi všechno. Ne že bych nebyl talentovaný na jazyky, mluvím anglicky, německy, pochopím nějaké výrazy v románských jazycích, ale japonsky nic. Vůbec jsem se k tomu nepřiměl, ani jsem to nezkoušel.

Asi je to přeci jenom doopravdy dost těžké?

Je. Logika japonské věty je úplně jiná než ta naše. Když vidím na japonských kolezích nebo kolegyních, kteří mluví česky, jak jim to jde těžko, přestože tady už žijí spoustu let, chápu, že jak obtížné je to pro ně, tak obtížné by to bylo i pro mě. Před časem nám asistentka japonského velvyslance v Bratislavě dávala lekce o Japonsku. Vždycky na konci to proložila nějakými gramatickými pravidly a něco jsme také po ní papouškovali. I z toho bylo zřejmé, že naučit se tou řečí jenom mluvit by byl už první těžký úkol. A potom to ještě zapsat, to už je pro mě úplně nesplnitelná mise.

„Japoncem“ se stal díky Němcům

Jak jste se dostal k japonské firmě? Byla to náhoda, nebo nějaký záměr?

V životě by mě to nenapadlo. U předchozího zaměstnavatele jsem se jeden den zdržel v práci. Byl to pátek, pracoval jsem přesčas. Když už ve firmě nikdo nebyl kromě mě, někdo zazvonil. Za dveřmi stáli dva Němci, kteří se strašně omlouvali, že by potřebovali pomoc a jestli bych je nevyslechl, co potřebují. Byli to zástupci firmy Nippon Express v Mnichově, kteří tady strávili týden, aby našli subdodavatele pro vykládku a dodání strojního zařízení pro první japonské investory, kteří do České republiky přišli a potřebovali si sem přivézt z Japonska stroje, na kterých budou vyrábět. Po týdnu hledání už to vzdali, a tak šli v podstatě za konkurencí a zkusili to tam. Byla to náhoda, že tam potkali mě. Já jsem v té době pracoval v oddělení speciálních, nadrozměrných a těžkých přeprav. Takže to, co oni potřebovali, jsem znal. Když jsme to potom úspěšně zrealizovali, potřásli jsme si rukama a oni říkali, že se jednou sejdeme v jejich firmě. Já jsem se tomu smál, ještě pořád pro mě bylo nepředstavitelné, proč bych měl jít pracovat do japonské firmy. Zhruba asi za půl nebo za tři čtvrtě roku mě kontaktoval první japonský zástupce Nippon Express v České republice, že na mě dostal reference a že by se mnou chtěl mluvit. Velmi snadno jsme se domluvili, že změním zaměstnavatele a zkusím to ve stejném oboru, ale u japonské firmy.

To je moc hezká historka! Vy jste sice japonská firma, ale svoje vedení máte v Německu. Jak se liší Japonci versus Němci?

Velkou změnu jsem nezaznamenal, protože už u předchozího zaměstnavatele mými prvními nadřízenými byli Němci. Rozdíl je spíš v tom, že Němci u předchozího zaměstnavatele byli Bavoři a tam se porozumění nachází asi snáze. Naše současné vedení je v Düsseldorfu, což je trochu jiná povaha. S těmi jsem si někdy ne úplně napoprvé ve všem rozuměl, ale našel jsem tam potom také velmi chápavé nadřízené, kteří mi dávali velmi pozitivní zpětnou vazbu. Tak to vlastně zůstalo dodneška. Je fakt, že německá povaha je někdy pro nás Čechy hodně stručná nebo náročná, aby nějaké úkony byly provedeny řádně a včas, ale to mojí natuře nijak nevadí. Takže já i s německým vedením vycházím dobře.

Kromě Japonska si vystačí s Evropou

Prý rád cestujete. Kde všude už jste byl?

Když pominu cestování do Japonska, tak si vystačím s Evropou. Jinak Japonsko by mě lákalo někdy soukromě, abych si mohl vybrat termín i místo, kam budu cestovat. Když je to služební cesta, tak je to objektivně náročné, protože to musí šlapat. Do Japonska bych se určitě vrátil kvůli tomu, co nabízí mimo města nebo mimo tradiční destinace. Jinak si vystačím s Evropou. Ta je mi nejbližší, a když do toho počítám Anglii a Skotsko, tak tam se mi líbilo vždycky. Pak jsem na čas objevil Španělsko. Dříve než moji známí, jsem objevil severní Španělsko, které je úplně jiné oproti představám, které o Španělsku máme. Je zelenější a atraktivnější pro někoho, kdo nevyhledává jenom odpočinkovou dovolenou, ale chce něco poznávat. Dost to otevře oči i lidem jako jsem já, protože o Španělsku jsem si dlouho myslel, že je to zkrátka jen turistická destinace, a vůbec jsem neměl tušení, jaké jsou tam průmyslové tradice. Díky znalosti němčiny, v dobách, kdy jsem měl jenom nějakou krátkou dobu na cestování, mě bavilo vyjet právě do Bavorska nebo v poslední době do Saska, do Lužice... To jsou překvapivě zajímavé destinace, které jsou velmi blízko. Jsou snadno dosažitelné a když člověk mluví německy, tak se tam velmi dobře zorientuje. Díky kamarádovi, který dostal práci ve Varšavě, jsem před nějakými osmi lety začal poznávat Polsko. Veliká země se spoustou zajímavých míst. Některá z nich jsou kousek od hranic, snadno dosažitelná, jiná dále. A zase jsem úplně změnil pohled na Polsko a Poláky, takže to pro mě byla také nečekaná oblast, která stojí za návštěvu. No a Itálie... já mám pocit, že tam ani nemusíte mít cíl, že prostě stačí někam vyrazit a stoprocentně se vám tam bude líbit.

Jak jste ty země vyjmenovával, to bylo podle vaší oblíbenosti, nebo jen tak namátkou?

Ke Španělsku jsem přišel spíše přičiněním kamaráda, který mluví španělsky a ten mi dával doporučení. Do Itálie jsem dlouho necestoval, dokud jsem při jedné návštěvě nepoznal Řím. A pak jsem najednou pochopil, proč mi kdysi jedna dávná kolegyně na moje zážitky z Londýna, kdy jsem přijížděl zpátky nadšený, vždycky říkala: „Petře, ale to jsi ještě nebyl v Římě! Takže teprve potom srovnávej, až to uvidíš.“ Pochopil jsem to po první návštěvě věčného města. Nemůžu říct, že to bylo jen její doporučení, ale vrtalo mi to v hlavě, protože sám jsem o tom nikdy nepřemýšlel jinak než jako o dávné historii Říma nebo papežství v Římě, ale Italská republika jako taková mi nějak zajímavá nepřišla.

Můžete to víc vysvětlit?

Mě tam ohromilo to, že ty památky na starý Řím jsou dva tisíce let staré. Nejsou třeba až tak zachované, ale i z těch zbytků člověk pochopí, co ti lidé tehdy dokázali postavit. Tak obrovské a tak výstavní budovy v té době, s prostředky, které měli. Dodneška, když přijdu do Pantheonu, nemůžu uvěřit, že je to tak strašně staré. Vždyť to na mě působí téměř moderně. Londýn mám moc rád, to ano, i jeho památky, a jsou místa, jako je Temple, kam musím zajít pokaždé, když tam jsem, protože některé ty lokality mě úplně uklidňují, je mi tam blaze. Jenom ta historie Londýna je o polovinu kratší v tom, co se dochovalo do dnešních dob. To, co tam člověk může zažít, je dejme tomu z desátého, jedenáctého století. V Římě je to mnohem delší a přitom tak zachovalé.

Předpokládám, že při cestování máte raději města a civilizaci než přírodu.

To bych neřekl.

Připadalo mi to tak.

Letošní jarní dovolená byla na Maltě na čtrnáct dní, a když jsem se tam chystal, tak na mě dost kolegů koukalo nevěřícně, co chci dělat na Maltě dva týdny, když se dá poznat za dva, za tři dny. S postupujícím věkem mi asi více vyhovuje taková pomalá dovolená. Při první návštěvě Paříže jsem měl seznam z průvodce a nejel bych domů spokojený, kdybych neviděl všechno nebo aspoň to nejdůležitější, co jsem si v průvodci zaškrtl. To dnes pro mě nehraje roli. Dnes je pro mě důležitější, abych to místo zažil hlavně v klidu, bez spěchu. Maltské souostroví má menší ostrov Gozo, který se dá za čtyři dny velmi pohodlně obejít kolem dokola po pobřeží. Já si vzpomínám na nějaké návštěvy pobřeží ve Španělsku, v Anglii nebo ve Skotsku, to bylo úžasné. Ale tady máte celý ten ostrov a za každým horizontem se vám otevírá další výhled. Byli jsme tam v březnu, takže zelený ostrov, bílé skály, modré moře. To nebralo konce a já jsem z toho byl unesený.

A to jste ho opravdu obešel kolem dokola?

Ano.

Vždycky jste po cestě někde přespal...?

Ne, ten ostrov je poměrně malý, uprostřed je hlavní město. Funguje tam velmi dobře autobusová doprava, takže se dopravíte autobusem někam na pobřeží, pak to obejdete, nasednete na autobus a dojedete zpátky. Druhý den začnete tam, kde jste ten předchozí den skončil.

Po Maltě bude objevovat Ostravu

Kam se chystáte letos?

Po těch dvou týdnech na Maltě je to teď v létě taková netradiční dovolená - týden v Ostravě. A tím nemyslím jenom strávit ten týden ve městě, ale i v okolí. Pro mě, jako člověka, který se sice narodil ve východních Čechách, ale drtivou většinu života prožil v Praze, byla Ostrava něco, co v životě nemusím vidět a kam nemám důvod jezdit, pokud mě tam někdo nepošle služebně. No a pak jsem se tam dostal a zaplaťpánbůh se to město velmi pozvedlo. Ostravská radnice dělá hodně pro to, aby město bylo zajímavější, i když ten úkol je hrozně těžký. My si to tady v Praze moc neuvědomujeme, těch pár vybombardovaných bloků domů, které za války Praha utrpěla, není tak viditelných, ale v Ostravě chybí hodně domů, protože tam se hodně bojovalo. Dodneška to město působí takovým neuspořádaným dojmem, že tu a tam chybí dům v uliční řadě nebo třeba celý blok. V předchozích letech toho nedokázali dost dobře využít, ale v poslední době se velice snaží.

Co v Ostravě chcete vidět?

Dolní oblast Vítkovice, to jsem netušil, že se mi to bude tak hrozně líbit. I okolí, Hlučínsko, má hrozně zajímavou historii. Byla tam velmi početná komunita obyvatel, kteří byli sice Češi, ale mluvili německy, a ty jejich životní příhody, kdy se nehnuli z místa, ale během svého života byli příslušníky až tří různých států podle toho, jak se zrovna měnila hranice, to nikde jinde člověk nenajde. Jak jsem říkal, jsem z východních Čech a mám štěstí, že z té oblasti, odkud pocházím, jsou dnes dochované zámky různých šlechtických rodů a vesměs ke všem má místní obyvatelstvo kladný vztah. Když jsem byl ve Slezsku a přijeli jsme do Hradce nad Moravicí, tak jsem očekával podobný příběh, že majitel panství byl pokrokový člověk, že si vedle starého zámku nechal vystavět nový... No a on to byl pěkná potvora. Lidé ho svorně nenáviděli, byl to Němec a jeho spoluobčané byli Němci, a mezi sebou tedy vůbec neměli takhle hezké vztahy. Ale ten zámek stojí za to.

Hodně jste mě překvapil. Sám jsem sice rodák z Ostravy, ale když pominu Dolní Vítkovice nebo Colours of Ostrava, moc Čechů do Ostravy na dovolenou nejezdí. Souhlasím, že je to zajímavé místo.

Třeba předválečná síť tramvají, které spojovaly jednotlivá města, že se tramvají dalo dojet myslím buď do Hlučína, nebo možná až do Opavy, to už nevím, to bych lhal. Stejně tak potom na tu polskou stranu. Všechno je to pryč, nic tam nezůstalo. Ta krajina je děsně poznamenaná, ale zase vylézt na haldu Ema je také zážitek.

Když uvažujete o zaměstnávání seniorů, myslete na svoje babičky a dědečky

Pojďme k stále aktuálnímu tématu personalistiky. Navenek všechny firmy, když se jich na to zeptáte, řeknou, že je málo zaměstnanců a že nemají problém zaměstnávat starší lidi. Když ale nějaký seniorní člověk hledá práci, shání ji hůř než mladý uchazeč. Jak vy k tomu přistupujete?

Mně se to osvědčilo. Když jsme mluvili o kolegovi Janoutovi, ten u nás nastoupil na posledních  pět let aktivního života, než odešel do důchodu. A to už bylo po zkušenosti se zaměstnáním účetní, paní, která měla velmi dlouhou a dobrou zkušenost s účetními záležitostmi a přišla do prostředí, které se moc nepodobalo českým firmám. Účetnictví jsme tehdy vedli pro tu naši celosvětovou skupinu a tam se účetnictví vedlo jiným způsobem. Ona musela všechny svoje zkušenosti z předchozích let hodit za hlavu a vlastně začít znovu, a přesto to udělala. Rozhodla se takovou výzvu přijmout a mně se to strašně vyplatilo. Přinesla mně osobně znalosti z účetnictví a z ekonomie, které já jsem do té doby bohužel neměl, takže byla mojí učitelkou. To by mi z mladých ne každý dopřál.

Dá se vaše zkušenost nějak zobecnit?

Je to velká příležitost zaměstnat lidi různých věkových skupin. Každý z mladých má doma tátu, mámu, možná některý z nich ještě i pracující babičku nebo dědečka. Je dobré si představit budoucího staršího kolegu jako svoji babičku nebo dědečka a tak se k nim i chovat. Funguje to i opačně. Běžně jsme hledali nové zaměstnance tím způsobem, že jsme si brali absolventy a vychovávali jsme si je, a to byl další způsob, jak tu firmu udržovat pohromadě. Pro nás to znamenalo, že ten člověk nebyl ještě ničím zkažený a že jsme si ho mohli uzpůsobit fungování naší firmy.

Má váš přístup k náboru i nějaký vztah k Japonsku?

V japonské firmě je občas obtížné to, že někteří japonští kolegové jsou vytrvalí v kladení otázek, dokud nedostanou detailní odpověď, takovou, jakou potřebovali. Takže jsme spíš hledali někoho trpělivého, nápaditého, kdo přijde na to, že vyhovět japonskému kolegovi znamená nejenom odpovědět, ale vlastně pomoci mu najít řešení problému, se kterým se potýká. Teprve později jsem se dozvěděl, že v japonských firmách je to takhle běžné. Když vám dá šéf úkol a vy mu přinesete nějaké řešení, často vám řekne, že takhle ne, pošle vás zpátky a očekává, že najdete to správné řešení. A když se vám to ani napotřetí nepovede... já jako Evropan jsem už byl zoufalý. Tak ať mi řekne, jak to chce, a já mu to takhle připravím, to by pro mě bylo to nejsnazší. Japonská mentalita je opačná, takže to byl celkem střet. Ale když už jsme potom v týmu měli různé věkové skupiny, jak nejmladší, tak středního věku i nejstarší, tak jsme si tyto zkušenosti dokázali předávat a jeden druhému to vysvětlovat nebo se uklidňovat. Není to tak špatně, ten Japonec to takhle prostě potřebuje. Přijde mi to přirozené a dodneška slýchávám od kolegyň, které už jsou v důchodu, že si toho moc vážily, že byly moc rády, že poslední roky pracovního života strávily u nás ve firmě a přitom našly uplatnění, jaké chtěly.

Není to trošku tím, že máte věkem přeci jen k seniorům blízko, tak je vnímáte jinak, než někdo, komu ještě ani není třicet? Líbilo se mi, co jste říkal o těch rodičích a prarodičích. Ale mladí manažeři tak neuvažují, mají blíž k těm mladým, kteří sice ještě nic neumí, ale lépe si s nimi rozumí.

Já jsem k tomu také došel vývojem. Když mi bylo čtyřiadvacet nebo pětadvacet, odcházel jsem ze svého prvního zaměstnání a byl jsem hrozně nespokojený a rozčílený, jak ta firma funguje, a byl jsem hrozně naštvaný na svoje tehdejší šéfy. Je přirozené, že mladý člověk to vidí jinak a radikálněji a teprve časem dospěje k tomu, že pohledy se můžou různit a nemusí to být vždycky konflikt. Ti starší mají zkušenosti, a pokud se o ně dokážou podělit, je to velká výhoda. Přirovnání k rodinnému příslušníkovi obvykle také pomůže zmírnit reakci. Představa, že mluvím se svým prarodičem nebo s člověkem jeho věku, normálně nedovolí, abyste byl nějak agresivní.

Ukrajina, Írán a Trump

Váš byznys hodně souvisí s globální ekonomikou a v poslední době se stalo moc významných věcí; minimálně dvě, válka na Ukrajině a teď ještě dění kolem Íránu. Jak moc to má na vás vliv?

Hrozně velký. Ještě jsou tu Trumpova cla, která hrozně brzdí mezinárodní obchod. Firmy, které byly zvyklé do Spojených státech prodávat, se rozmýšlejí, do jaké míry je to pro ně ještě zajímavé. Naši tradiční zákazníci teď zažívají pokles.

Můžete přiblížit nám laikům, v čem je hlavní zádrhel?

Námořní přeprava je tak složitá, že když do toho soukolí někde něco spadne, nebo naopak vypadne nějaké kolečko a zastaví se, tak to má velké důsledky. Zásilky se zpožďují, zákazníci nerozumějí tomu, že si ještě připlatí za zdržení kontejneru a jiné vícenáklady. Vznikají konflikty, které při pravidelném fungování by nikomu nepřišly ani možné. Dneska zákazník řekne: dobře, když se zdrží první zásilka, tak zaplatím vícenáklady. Ale když to po něm chcete podruhé, tak už řekne: poprvé jsem vám to toleroval, teď už vám to tolerovat nebudu, teď to zaplaťte vy. Ale tak námořní přeprava nefunguje! Pro firmy je teď hrozně obtížné se v tom orientovat a odhadovat, jaký bude vývoj. S americkým prezidentem to téměř nejde. To, co prohlásí, za chvíli neplatí a odpoledne už je to zase jinak.

A kdo tedy platí vzniklé vícenáklady? Je to vaše riziko, vaše ztráta, nebo jste na to nějak pojištění?

Na to pojištění není, protože námořní přeprava je specifická: když si pošlete nějakou zásilku a loď bude mít cestou nehodu, tak vy, pokud jste ten šťastný, že vaše zboží přežilo, se budete podílet na náhradě ztráty tomu, kdo při plavbě o zboží přišel. Je bouřka, bouře svrhne deset kontejnerů do vody, tak všichni, kteří na té lodi mají nějakou zásilku, přispějí těm, kteří o zboží přišli.

To je dost drsné. Naštěstí se to asi neděje moc často?

Moc často ne, ale zas tak zřídka také ne. Oceán je živel a tím spíše, když se teď musí Afrika obeplouvat. U mysu Dobré naděje  panují jedny z nejhorších podmínek pro námořní plavbu, tím se to riziko ještě zvýšilo. Když někdo nechce riskovat bouři a zvolí dopravce, který se odváží plout Rudým mořem, tak třeba spousta lodí projede bez úhony a žádnou netrefí nějaká raketa. Ale jednou se to stane a pak se to riziko nevyplácí.

Kolikrát asi zhruba v takovém případě náklady narostou?

Nejsou to násobky. Většinou to vaše zboží má větší hodnotu, takže je to přijatelné riziko, když přistupujete na podmínky námořní přepravy. Může to činit řádově stovky nebo tisíce dolarů.

Takže je to zlomek, není to likvidační?

To ne. Znám ale jeden horší případ. Je asi deset let starý. V Indickém oceánu se tehdy loď rozlomila a obě její poloviny skončily na dně moře. Tam to naopak byly desítky tisíc dolarů, čím přispívali všichni, i když o zboží přišli!

Předvýběru řekl ne, než zjistil, kolik mu ušetří práce

Nevím, do jaké míry je to nadsázka nebo správná citace, ale když jste se poprvé setkal se společností Předvýběr.CZ, tak jste prý říkal, že takovou službu nebudete využívat, že si to přece můžete udělat sám. Je to tak?

Ano.

Co vás přivedlo ke změně názoru?

Trvalo to nějakou dobu. Pan Boudný za mnou byl na první schůzce a já jsem reagoval přesně tak, protože do té doby jsem se obešel bez pomoci zvenčí a myslel jsem si, že to tak bude stačit vždycky. Jenomže postupem času člověku přibývají další a další povinnosti. V tom je kouzlo subdodavatelství ‒ že někomu můžete svěřit tu část, kterou nemusíte nutně dělat vy, a kterou může udělat někdo, kdo je na takovou činnost specialista. Moje odmítavé stanovisko mělo trvanlivost asi tak půl, tři čtvrtě roku, kdy jsem začal spolupracovat s Předvýběrem.CZ.

I knížky ho vedou na Ostravsko

Pojďme se vrátit k vám. Čtenáři už vědí, že rád cestujete a že máte rád čaj. Co ještě byste o sobě řekl? Čtete? Máte rád sport? Co děláte, když nemusíte být v práci?

Sport mi říká velmi málo. Na některý sport se dokonce dívám s nedůvěrou, to je český fotbal. Naši fotbalisté pěstují sport, ve kterém se dost často nehraje fér. Ale to říkám, aniž bych se o fotbal až tak zajímal. Zato  jsem se po delším čase vrátil ke čtení a nečtu už jenom Hospodářské noviny, i když ty jsou při čtení před spaním poměrně snadno zvladatelné. Jsou lehké, dají se kdykoliv shodit z postele a spát. Čtení knih je přece jen hodnotnější, a díky tomu jsem se vlastně o něco více přiblížil Moravskoslezskému kraji. Poprvé jsem se setkal s Karin Lednickou a s jejími knížkami, ve kterých popisuje osudy rodin přesně z té oblasti, a od té doby mě to drží. Takže pak vyhledávám další. Velmi se mi osvědčil Knihobot. Jedna moje dávná známá říkala: „Petře, čti, jak můžeš, ale knížky si moc nekupuj, protože až se budeš jednou někam stěhovat, tak tě čeká velké dilema, které knížky si vzít a kterých se zbavit.“ A to je škoda. Knihobot poslouží, najde vám staré knížky, které jste možná četli dávno a rádi byste si je přečetli znovu. Když se vám knížka nelíbí, můžete ji zase poslat dál a ta kniha může takhle putovat. Takže jsem sám rád, že jsem se ke čtení knížek zase vrátil.

Co jste četl naposledy?

Teď čtu takový zajímavý příběh. Zase je to autorka tam odsud. Jmenuje se Scarlett Wilková.

O čem píše?

Je to příběh Řecka, jak ho neznáme, z dob, kdy se tam teprve rozvíjel turismus (jde o autorčinu nejnovější knihu Říkali jí Kri-kri ‒ pozn. red.). Bylo to krátce po válce, kdy Řekové řeší, že největší zájem o návštěvu  jejich krásných, ale chudých ostrovů mají ti, kteří jim tam za války nejvíce škodili. Srovnávají se s tím dilematem, zda umožnit Němcům, aby tam jezdili na dovolenou. Nikdy by mě nenapadlo o tom číst knížku, ale je to velmi zajímavé.

Díky za zajímavý knižní tip. Užijte si pěknou dovolenou v Ostravě!!!



Medailonek
Petr Kavalek se narodil v roce 1965. V září 2026 oslaví 25 let u firmy Nippon Express. Je absolventem Gymnázia F. M. Pelcla. Pochází z Podorlicka, v současnosti žije v Praze 5. Dobře se domluví anglicky a německy, mezi jeho koníčky patří cestování a knížky.