21.02.2022

Podnikatel nebo cestovatel - ale musí vás to bavit

Na začátku byla tragická nehoda. Jeho otec podlehl havárii na motorce a on ze dne na den převzal řízení rodinné firmy. Původně plánoval kariéru korporátního zaměstnance. Když si s ním povídáte, zjistíte, jak je dobře, že z plánu sešlo. Navzdory tomu, že jeho firma už zdaleka nesnese nálepku malá, vládnou v ní dobré lidské vztahy. Petr Pawlica je velký fanda Polska a Afričanům přeje, aby si zachovali svůj vlastní styl života. V rozhovoru se ale dozvíte i o tom, jak důležité pro něho je starat se o zaměstnance nebo co je receptem na úspěch v podnikání.


Začnu otázkou, kterou jsem zatím ještě nikomu nepoložil. Jaký jste šéf?

Jaký jsem šéf? Myslím, že demokratický. Rád dávám lidem svobodu, ale ne každý ji unese. Mám rád lidi, který to baví, kteří jsou motivovaní a kteří svobodu ocení. Jsou dva typy lidí, jeden se nechce rozvíjet, a druhý chce, vezme další úkol a udělá ho. Baví ho to. Před podnikáním jsem pracoval v korporátu a vím, že je tam víc pohodlí, jste jakoby v závětří, v menších rodinných firmách musíte něco dělat, protože jste víc vidět.

A jste v práci šťastný?

Jsem. Říkám, že když člověk neví, co chce, má zjistit, co nechce. To jsem si vyzkoušel, dělal jsem i činnosti, který mě nebavily. Během brigády na vysoké škole v BMW v Německu jsem zjistil, jak sériová výroba aut úplně bere člověku ducha. Tři měsíce po škole jsem pracoval jako telefonní operátor, to bych taky nikdy nechtěl dělat. Teď jsem v práci, která mě baví. Vždycky jsem chtěl dělat v české mezinárodní firmě, což se mi povedlo tím, že jsem si ji musel vybudovat. Do práce se teď těším, o dovolené nebo o víkendu už přemýšlím, co budu v pondělí probírat s lidmi ve firmě.

Zmiňoval jste zkušenost z korporace. Můžete přiblížit, o jaký šlo obor?

Vystudoval jsem Technickou fakultu České zemědělské univerzity, ale neměl jsem úplně v plánu dělat v zemědělství, i když jsem měl tatínka, který naši firmu založil. Nějak jsme se během studií nepohodli a já nastoupil do IT firmy. Měl jsem na starosti rozvoj služeb v rámci střední Evropy, ale jakýkoli nápad podléhal schválení v Americe. To vás časem otupí, takže pak děláte jenom to, co vám řeknou.

I když jste se s otcem nepohodl, přesto teď jste v jeho firmě. Jak k tomu došlo?

Měl jsem plány, že budu pracovat v zahraničí. Americká firma přesunula pražskou pobočku do Varšavy a já dostal nabídku skončit anebo jít do Varšavy. Takže jsem skončil a udělal si půlroční dovolenou, jeli jsme s přítelkyní do světa a skončili v Austrálii, kde jsem měl domluvený pohovor. Otec tam tenkrát přijel s matkou na dovolenou a každý večer mi vyprávěl, jak potřebuje firmu předat a jak se mu podnikání rozjelo, nakonec jsem se teda rozhodl, že se vrátíme. Ono v Austrálii taky není všechno růžové, jako cizinec musíte splnit různá kritéria a prvních pět let je docela tvrdých, než získáte status jakoby polovičního Australana.

Takže vlastně jste asi rád, že jste se nechal nakonec tátou přesvědčit?

Jo, jsem rád. Pro rodinný život je lepší být v Čechách. Máte tady zázemí, víte, jak tady věci fungují. Zahraničí láká někde mezi dvacítkou a třicítkou, to je období, kdy jste ochotný vydržet nějaký nekomfort, ale i v cizině si musíte udělat zázemí, když tam chcete žít, musíte mít kamarády, protože s dětmi přichází úplně jiné starosti a člověk se takzvaně usadí.

Jaké to je, když má člověk na vizitce jméno, který nese i firma, ve které pracuje?

Dobrá otázka. Je to velice zavazující. Asi čtyři roky zpátky jsme měli nabídku od jedné švédské firmy, že by koupili naši firmu. Musím říct, že i to rodinné jméno byl velký závazek, který nakonec vedl k rozhodnutí neprodat. Když jsme měli na stole nabídku na prodej, přišla i nabídka koupit další firmu v oboru a tenkrát jsme se rozhodli, že půjdeme touto cestou, že se rozšíříme. Peníze nejsou všechno. Když má člověk nějaký základ, je důležité, aby vás práce bavila, abyste měl kam ráno vyrazit, abyste šel příkladem dětem.

K čemu se snažíte vést svoje děti?

Pro mě je důležité, aby byly šťastné a aby našly to, co je v životě bude dělat šťastnými. I z toho důvodu nechodí do státní školy, ale do soukromé, protože nám vyhovuje přístup, který tam mají, větší svoboda, rozvoj silných stránek člověka. I my jako rodiče máme větší svobodu, třeba s učiteli si tykáme, můžeme se s nimi bavit, funguje tam dialog, což ve státní škole neexistuje a ještě dlouho nebude. Jsme rádi třeba za to, že holky hrají na housle, jsou šikovné a úspěšné. Samy si ten nástroj vybraly a když se jim občas nechce, tak se jim připomene, že to byla jejich volba. A jak víte, každý, kdo si něco vybral sám, se pak o to víc snaží uspět. Je to stejné, jako když jste se mě ptal na začátku, jaký jsem šéf: občas někomu řeknu: „A udělej to nejlíp, jak umíš.“ Lidi jsou pak na mě hrozně naštvaní, ta věta vás nutí věc neodfláknout.

Stalo se vám někdy, že člověk nějaký úkol udělal tak, že jste nebyl úplně spokojený?

Jo. To jsem pak naštvaný.

Hodně naštvaný?

Občas taky umím zakřičet.

Když říkáte, že necháváte na lidech, ať něco udělají, jak nejlíp umějí, a oni ukážou, že to líp neumí, neměl byste to přijmout?

Někdy je lepší, aby člověk dělal jinou práci. Cíl je, aby obě strany na tom byly dobře. Když není win win, tak nic nefunguje. Můžu pro někoho připravit dobré pracovní podmínky, ale když nebude šťastný, nebude to fungovat. Měl jsem tady paní, která dělala marketing a byla šikovná, ale měla taky svoje omezení, pak měla rodinné problémy a nakonec jsme se po dohodě rozešli ‒ a dneska dělá učitelku a je šťastná, protože zřejmě to byl její smysl života.

Stává se vám často, že jste nespokojený s tím, co lidi udělají?

Firma vyrostla z jednoho člověka, máme malou fluktuaci. O lidi se staráme a už po třech měsících až po půl roce poznáme, jestli ten člověk do firmy patří. Proto jsem většinou s lidmi spokojený. Dvakrát za rok máme s lidmi pohovor. Je důležité jim dát prostor, aby se vyjádřili. Je to příležitost dát jim nějakou odměnu, ale hlavně mě zajímá, co by chtěli změnit nebo jaká mají přání. Tím předcházíme různým nedorozuměním, lidé nám neodcházejí takzvaně ze dne na den. V Kvasinách máme konkurenta v podobě Škodovky, taky se nám stává, že tam někdo odejde. Ale po půl roce zjistí, že to není, co čekali, že peníze nejsou taky všechno a vrátí se k nám. Proto je důležité se s lidmi aspoň dvakrát do roka potkat, nemusí to být dlouhé, stačí deset minut, během kterých zjistíte, že někdo plánuje jít za rok do důchodu, protože manželka by chtěla dát dohromady chalupu, a já díky tomu vím, že do roka musím najít někoho, kdo ho vystřídá.

Zaujalo mě, že nejste proti tomu, aby člověk, který odešel, se mohl do firmy vrátit. U některých zaměstnavatelů platí, že kdo jednou odejde, je na pomyslné černé listině.

Naučil jsem se nepálit mosty. Všechno vás posouvá. Když jsem nastoupil tady do firmy, byli tu tři lidi, dneska nás je přes třicet a ve druhé firmě šedesát, teď už můžu říct, že mám nějakou zkušenost s řízením lidí. Nejtěžší bylo vyhodit toho prvního. Když měl táta na motorce smrtelnou nehodu, spadlo to na mě ze dne na den. Měl jsem vyhodit pána, který byl v tátově věku, výrazně starší než já, s tím jsem měl problém. S druhým, třetím člověkem se učíte a já jsem se naučil, že vždycky je lepší jít na tu dohodu - ale ne jenom na papíře, ale opravdu si sednout s těmi lidmi a říct: „To a to nejde, tohle nám nevyhovuje, proč to takhle je, jak by sis to představoval?“ Díky dohodě člověk i před odchodem pracuje a nehodí se marod, chováme se jako dospělí. I když někdo odejde, můžeme se za rok potkat třeba u konkurence.

Máte kolem stovky zaměstnanců, znáte všechny lidi osobně?

Tady ano, ale ve druhé firmě ještě ne. Snažíme se dělat i věci, který dřív nebyly ‒ vánoční večírek, víkend na horách, aby se lidi poznali. Zajímá mě, kdo má jaké důvody, proč v naší firmě je, co ho baví. A to poznáte líp, když máte možnost dát si s tím člověkem pivo…

Narážíme na otázku firemní kultury. Měl jsem možnost poznat, že u některých společností to není jen na papíru, ale že lidé, když mají na pracovním oblečení logo, vnímají, jako by patřili do rodiny.

Je to strašně důležité! A netýká se to jenom zaměstnanců, na hory vozíme i naše dodavatele, říkáme tomu naše parta. Nestřídám dodavatele jako cvičky, stavební firmy, které máme, s námi dělají dlouho, jsou na nás zvyklí, my na ně, v některých projektech jdeme na nižší marže, jinde se to naopak povede líp, nejsem ten, který by každou stavbu tendroval. To nejde, musíte mít taky nějaký styl.

Je to vlastně i dobrý marketing.

Jsme zástupci americké značky. Američani vlastně vynalezli skladování v silech. Spousta farmářů americké technologie uznává jako ve filmu Pelíšky ‒ když máte dvě sila a jedno z nich je americké, vyberou si to americké, protože to je pro ně kvalita. Proto taky děláme cesty do Ameriky, za výrobcem, ale součástí je i prohlídka různých farem a v Chicagu zajdeme na pivo. Pro mě je to nejlepší marketing. V Polsku to jinak neděláme, tam je tolik výstav, že se jich neúčastníme, ale jednou za rok vezmeme na cestu dvanáct farmářů, a když potom potřebují silo, přesně vědí, které chtějí.

Je v dnešní době těžké zastupovat jednotlivé značky a prodávat jejich produkty?

Zastupujeme sice značky, ale jednotlivě byste je na trhu špatně prodával. Zákazníci chtějí kompletní službu ‒ od vyřízení stavebního povolení, přes návrh linky, její montáž i spuštění linky až po servis. Doba, kdy si to dělali sami, už je dávno pryč. Když jsem v roce 2000 byl v Americe, hrozně mě překvapilo, jak všichni mluvili v číslech ‒ o konverzi krmiva, o nákladech na jednu tunu... V Česku jsme to tehdy tak nedělali, šlo o to vybrat si technologii nebo systém, které vůbec fungují. Za dvacet let jsme úplně někde jinde, nabízíme službu i s výsledky. Úspěch v Polsku jsme postavili právě na tom, že jsme garantovali spotřeby, výkony i jiné ukazatele a když jsme to splnili, byli překvapení, že existuje dodavatel, který si za čísly stojí. Jdu na trh s tím, že všechno postavím v nějakém čase a s nějakými parametry. A když to splním, tak samozřejmě mě chce i další zákazník.

Na to se asi pěkně získají reference, když to tak funguje.

Jsme schopní si za čísly stát, protože víme, že dodavatelé s námi takzvaně drží basu. Když se objeví nějaký problém, dodavatel přiletí a pomůže mi ho vyřešit. Jinak bych do toho nešel, kdybych neměl takovou infrastrukturu a dodavatele. Takový přístup nás odděluje od konkurence: dělat to poctivě a věřit tomu a nést riziko podnikání.

Máte vůbec konkurenci nebo je to dneska standard?

Když jsme začínali, bylo na trhu deset, dvanáct firem, dneska jsou tři. Pořád se snažíme být jedničkou, to znamená udělat další krok navíc. Ne každý vyjde, to říkám rovnou, ten, kdo trh tvoří, musí prošlápnout cestu. Zase výhoda tý jedničky je, že samozřejmě můžete tak zvaně jako nastavovat ten trh. V Polsku, kde se teď hodně angažujeme, jsme zaujali právě tím, že službu děláme velice kvalitně. Naopak náš přístup se neosvědčil na Ukrajině, kde nepochopili roli naší firmy, protože jsou zvyklí si všechno navrhnout sami a na každou dodávku vytendrovat co nejlevnější řešení.

Je to pro ně asi stejné, jako dřív pro nás: co je ze západu, je drahé, nechápou, že dlouhodobě efektivnější řešení může znamenat úspory.

Přesně tak. V Polsku jsme se chytli právě proto, že začali chápat, že je potřeba si vzít někoho, kdo tomu fakt rozumí. Aby to udělal moderně. Přišli jsme k velkým podnikům, které už měly sklady postavené, ale nefungovaly, protože jim dodavatelé naslibovali maximální výsledky, které se dají dosáhnout v ideálním prostředí někde ve Španělsku, ne v našich zeměpisných polohách.

Vaše příjmení mi vrtá hlavou. Zní moravsky, ale máte v něm dvojité wé. Několikrát jsme zmínili Polsko. Souvisí to nějak?

Táta se narodil ve Slezsku, které bylo před válkou samostatné a velikostí podobné Moravě. Rodina mého táty mluvila polsky a německy, česky ne.

Polsko je pro vás asi zajímavý trh a dvojité wé vám asi trošku pomáhá, ne? Vnímají vás jako místní firmu.

Asi ano. Ale musím říct, že Poláci nás mají opravdu rádi, jsme pro ně akceptovatelný soused, protože na jedné straně mají Rusko a Ukrajinu, na druhé straně Německo a s každým mají nějaký historický problém. Čechy vnímají jako šikovné řemeslníky a strojaře a rádi využívají naše služby. V Polsku se nám dobře podniká, je to opravdu velice rostoucí trh. Skok, jaký udělali za osm let, ať jsou to dálnice, infrastruktura, výstavba měst, to je velký pokrok. Už to není to staré Polsko, už je to opravdu moderní země.

Vím, že nás Poláci mají rádi, sám jsem jejich velký fanda. Ale pro spoustu Čechů, kteří tam nikdy nebyli, to tak bohužel není.

Je to tak. Každému říkám, že si tam má udělat dovolenou. Půjčit si karavan a zajet si do Polska k moři. Budou překvapení. Jejich kultura je nám blízká, i jazykově. Polský západ je víc rozvinutý, úplně jiné je to u běloruských hranic.

Když jsem tam začal jezdit, vnímal jsem velkou zaostalost, dneska mě fascinuje naopak velkorysost všeho, co se tam postavilo.

Hodně se inspirují v Německu. Dálnice jsou široké, perfektně udělané kruhové objezdy nebo křížení dálnic. Benzínové pumpy dělají rovnou ve velkém moderním měřítku. Předběhli nás. V podnikání můžu každému doporučit zaměřit se na Polsko, je to soused hned za rohem a potenciál rozvoje je tam obrovský. Když je někdo úspěšný u nás, je ohraničený.

Jak jste se poznal se šéfem Předvýběru.CZ Františkem Boudným?

Potkali jsme se jako studenti na brigádě v Německu v BMW, kde jsme zažili, jak se žije dělníkům u výrobního pásu. Byli jsme tam samí vysokoškoláci z Čech, bydleli jsme ve vojenských ubytovnách. Bylo to zajímavé, myslím, že si z toho každý něco odnesl, rozhodně lidi, kteří někam vyrazili, jsou asi dneska všichni úspěšní, protože měli kuráž jet do světa. Souvisí to: máte možnost dělat brigádu v Čechách, tenkrát to bylo za osmdesát korun na hodinu, nebo si dojedete pro tři stovky za hranice, kde jste se časem dostal až na pět set, šest set korun.

Tehdy jste se skamarádili. Co pro vás dneska dělá jeho Předvýběr.CZ a jak jste spokojený?

S Předvýběrem spolupracuji dlouho. Vždy mi pomohli najít vhodného kandidáta. Je to skvělá služba co mi šetří čas. Bohužel teď na trhu chybí lidi úplně všude a tak jsem musel přijmout i interního personalistu, abychom společně našli lepší kandidáty.

Co děláte, když nepracujete? Máte nějaké koníčky?

Mám, mám, mám. Určitě sport, to je dobrý relax. Jezdím na kole, mám horské i silniční, lyžuju, teďka jsem byl na freeriding kampu ‒ mám rád freeride ‒, na windsurfing jezdíme v létě do Řecka, se ženou máme dva koně, na kterých jezdíme, to abysme měli taky nějaký společný čas, a hraju tenis. A samozřejmě trávím čas s dětmi, teď už jsou větší, takže různé výlety a společný sport, třeba lyže a kolo.

Prozradíte něco o své ženě?

Potkali jsme se na vysoké, na technice na zemědělce, což ona nikdy potom profesně nedělala, protože pak nastoupila do Brna na veterinu. Inspiruje mě v tom, že nikdy nepoznala korporátní svět. Je hodně zemitý člověk, žije se zvířaty, má ráda venkov a má zdravé selské názory. Máme se pořád rádi. Je dobré mít někoho jako ji, s kým můžete sdílet a i poznat jiný pohled na věci.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Vždycky jsem chtěl cestovat. Jako dítě jsem hrál fotbal, nic mi nechybělo, chodil jsem i na fotbalovou školu, hrál jsem i vrcholově. Těším se, až děti vyrostou, až zase budu moct cestovat, protože každá cesta mě strašně obohacuje. Vidíte různé způsoby života, jak kdo co dělá, vidíte krásné krajiny, krásná místa… Chtěl jsem cestovat, říkal jsem si, jak bych si na sebe vydělával. Někdo třeba píše články nebo dělá fotografa, ale to jsem neuměl, tak jsem si říkal, že bych chtěl být obchodní cestující.

To se vám trošku splnilo, ne?

Trošku ano.

Teď přece pořád musíte někam cestovat.

Kovid to hrozně zastavil, předtím to bylo lepší. Byl jsem třeba v Africe dvakrát na obchodní misi s ministrem. To si uvědomíte, jak je to odlišné od cestování, když tam jedete s batohem a vlastně vás baví to, jak to tam vlastně nefunguje. Trčíte někde dva dny, protože nejede autobus nebo začalo pršet. Když tam přijedete jako podnikatel, uvědomíte si, že nás ta Afrika tolik nepotřebuje, mají svůj způsob života a my jim vnucujeme ten náš. Všechny moje systémy fungují na počítačích. A já tam nejsem schopný sehnat nikoho, kdo to tam bude ovládat ‒ tam nejsem ani schopný zajít do krámu, abych nakoupil chybějící šrouby nebo nějaké kotouče na řezání. Tam tyhle věci nefungují, mají to úplně jinak.

Je to jiný svět.

A já jim přeju, ať se drží toho, co dělají, protože náš západní svět není potřeba všem vnucovat.

Medailonek

Petr Pawlica je šéfem a majitelem rodinné firmy Pawlica, která zemědělcům kompletně zajištuje stavby posklizňových linek a společnosti AGE dodávající kompletní halové systémy pro ustájení drůbeže a prasat. Firmy působí u nás, na Slovensku a v Polsku. Zaměstnává 90 lidí s ročním obratem 700 mil Kč. Narodil se v Praze a je absolventem Technické fakulty České zemědělské univerzity v Praze. Jeho žena Milena je veterinářka, společně mají tři děti ‒ dvanáctiletou Annu, desetiletou Magdalenu a osmiletého Pavla.