07.03.2017

Na začátku kariéry byl nudný profesor

V Předvýběru.CZ jsme se rozhodli, že vám budeme pravidelně představovat zajímavé lidi, kteří bývali našimi kolegy. Sami uvidíte, že u nás pracovala už spousta zajímavých a šikovných osobností. Seriál otevíráme rozhovorem s Ivanou Malou. Výběr na ni padl spíš náhodou, ale určitě to nebyla špatná volba. „Personalista se vždycky ptá kandidátů a pak sám o sobě nedokáže něco říct,“ smála se hned na úvod rozhovoru. A pak už profesionálně odpovídala na nastražené dotazy.

Jak jste se dostala k personalistice?
Rozhodnutí dělat personalistiku vzniklo na střední škole. Měli jsme na předmět management neskutečně nudného profesora. Seděl a předčítal z knihy, mumlal si látku pod vousy, bylo mu rozumět půlku věcí, ale když už jsem občas něco zachytila, říkala jsem si „tohle je docela dobrý“. A tak mě napadlo, že bych to mohla začít studovat.

A co vás přivedlo do Předvýběru?
Při škole jsem hledala nějakou brigádu zaměřenou na personalistiku. Tak jsem se dostala do Předvýběru a byla tam rok a půl.

Byla to vaše první práce?
Ne první, ale první vážnější. Předtím to byly klasické servírky, práce v call centru a brigády spíše krátkodobého rázu.

Servírka je ale pěkná práce, ne?
Asi bych to nikdy nechtěla dělat. Je to strašný stres. Poměrně dost nevděčná práce. Obdivuju všechny, kteří tuto práci dělají a mám pro ně díky své zkušenosti mnohdy větší pochopení.

Zase se naučíte komunikovat s lidmi…
To je pravda, v tomhle ohledu to byla dobrá škola. I práce v call centru byla zajímavá zkušenost. Já jsem prodávala trenky po telefonu a měla jsem databázi, ale na ženy. Volali jsme jim, jestli nemají muže, kterému by chtěly koupit spodní prádlo. Je to trochu černý humor, ale zažila jsem třeba, že jsem volala paní, které zemřel manžel den předtím. Ale člověk se s tou situací musí umět poprat a umět to nějak zaobalit.

Co vám přinesla práce v Předvýběru?
Určitě mi dala první pracovní návyky. Když jsem se domluvila, že přijdu do práce, věděla jsem, že přijít musím. Naučila jsem se taky rozvíjet vlastní invenci, naučila jsem se hledat, jak věci dělat jinak a efektivněji. Hodně mě práce vytrénovala v komunikaci, v Předvýběru člověk mluví se strašnou spoustou lidí. A taky jsem často lidi zaškolovala, to mi pomohlo uvědomit si, že co je pro jednoho snadno pochopitelné, jinému nemusí vůbec připadat jednoduché.

Hodně se teď mluví o rozdílném přístupu jednotlivých generací k práci. Sama možná jako personalistka často kladete podobnou otázku: Jak pro vás osobně je důležitá práce - a jak coby personalistka vnímáte kandidáty, kteří tvrdí, že nic než práce pro ně není důležité?
Práce je opravdu hodně důležitá, člověk by tam měl chodit rád, měla by ho bavit. Hodně důležité je, s jakými lidmi pracujete. Ale pokud někdo tvrdí, že ho nic než práce nezajímá, tak mi to přijde minimálně podezřelé. Každý musí mít i další koníčky, je důležité mít i jiné zkušenosti ze života mimo práci.

Dejme tomu, že v životě nejdůležitější je rodina, vztahy, vzdělání a práce, jak moc je podle vás důležitá právě práce?
Myslím, že je to srovnatelné, prolíná se to. Jakmile člověk někde není spokojený, projeví se to. V práci trávíme spoustu času, proto je hodně důležité, abychom v ní byli spokojení.

Jak na Předvýběr vzpomínáte?
Hrozně ráda. Dokonce mám občas takové myšlenky, že bych se tam chtěla vrátit. Beru to jako srdeční záležitost. Tím, že to byla moje první vážnější pracovní zkušenost, v době, kdy jsem tam byla, to ještě nebyla velká firma, znali jsme se poměrně dobře, dělali jsme i mimofiremní akce… Říct, že to byla moje druhá rodina, to je až moc silný, ale fakt mi to do života dalo hodně a nikdy za to nepřestanu být Předvýběru vděčná. Nebýt té zkušenosti, tak teď možná ani nejsem v DHL. Byl to pro mě dost zásadní mezník.

Co podle vás vytváří v Předvýběru tu správnou atmosféru?
Na jedné straně jsou nějaké cíle, které se musejí dosahovat. To je samozřejmě jasné, protože jakmile nebude spokojený klient, ani firma nemusí fungovat. Ale i přesto, že je tam někdy z pohledu konzultantky tlak, vždycky jsme se dokázali zasmát, udělat si ze sebe srandu. Lidsky to tam výborně fungovalo. A pokud člověk přišel s nějakým nápadem, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by byl rovnou shozený ze stolu.

Co děláte, když neděláte?
Jsem normální člověk, mám partnera, takže starání se o domácnost, vařím, peču…

Nemáte nějakého speciálního koníčka?
Docela ráda jsem hrávala rekreačně s přáteli fotbal, ale pak jsem měla úraz s kolenem, takže tomu se už věnovat nemůžu. Ale ráda jsem běhala po hřišti s kamarády.

Teď pracujete v DHL, na vizitce máte napsáno HR business partner. Co tedy děláte?
Mám v týmu v podstatě čtyři lidi, zastřešuju oddělení na pobočce, která patří mezi největší sklady ve střední Evropě. To je hezká práce, odtud jdou dětské stavebnice v podstatě do celého světa. Jsem hlavní kontakt pro management a vedu oddělení tak, abychom naplňovali potřeby zákazníka. Proto business partner. Konkrétněji koordinuji požadavky na počty zaměstnanců, ale také zastřešuji různé aktivity pro zaměstnance, které pořádáme. Je toho hodně, moje práce je hodně pestrá a mohla bych vyprávět hodiny, co se vše pod HR Business partner skrývá.

Jak jste práci v DHL našla?
Po dokončení školy jsem se začala poohlížet po práci v interním HR. Posílala jsem životopisy, reagovala na různé nabídky. Dostala jsem mimo jiné pozvánku k pohovoru i do DHL. Určitě k prvotnímu rozhodnutí podle CV, zda mě ze strany DHL kontaktovat, přispěla moje zkušenost s náborem z Předvýběru. Absolvovala jsem tři kola pohovorů, jedno komplet v angličtině s rodilým mluvčím a nakonec jsem dostala nabídku pro DHL pracovat. Tu jsem s velkou radostí přijala.

A jaké byly vaše začátky?
Byla jsem hozená do vody. Kolegyně, která mě zaškolovala, se během tří týdnů stěhovala do zahraničí, musela jsem se rychle všechno naučit. Rok jsem pracovala jako HR administrátor, pak asi rok pro celou českou divizi supply chain jsem zastřešovala vzdělávání, cestovala jsem do zahraničí, a pak jsem se vrátila na pozici HR business partnera. Brala jsem to jako příležitost, tady je to moje srdcovka, protože jsem tady začínala.

Jak dlouho už tady pracujete?
Už pátý rok, od roku 2013.

Není to už dost dlouho?
Člověk tady nestojí na jednom místě, zkušeností nabírám pořád dost. Vážně tady není den, který by byl stejný,. Nenudím se tu, práce mě rozhodně baví.

Personalista ve firmě je často jediný člověk, kterého vidíte, když se ucházíte o nějakou práci. Když jsem ještě sám hledal práci, někdy mi přišlo, že se mi strašně snažil pomoct, abych u pohovoru uspěl, a u jiného jsem zase měl pocit, že je mu úplně jedno, jak to výběrové řízení dopadne. Buď tu práci prostě dělá administrativně, nebo je to velký srdcař a snaží se lidem pomáhat. Jak vy přistupujete k výběru lidí? Co je na té práci nejtěžší? Na co dáváte největší důraz?
Když s někým řeším tohle téma, připadám si jako reklama na DHL a personalistiku. Ale fakt to myslím, jak to říkám. Jsme tady první kontakt pro lidi, jsme první dojem, který o firmě mají. Na jednu stranu je to super, na druhou ohromné břemeno. A já cítím, že to lidi tak i vnímají, dávají nám zpětnou vazbu: „přišel jsem mimo jiné i proto, že jste do telefonu zněla strašně sympaticky“. Výběr zaměstnanců je samozřejmě hodně o zkušenostech. Už během studia jsem se zaměřovala hodně na neverbální komunikaci, psala jsem o tom i bakalářku, a dneska z toho těžím. Snažím se lidi moc nestresovat, spíš, aby byli v pohodě, pak z nich dostanete víc.

Za rozhovor poděkoval: Zdeněk Fekar