Rozhovory
Jsou odvážnější a mají větší přehled, říká o mladých
A moc dobře ví, co říká! Lenka Marková je totiž ředitelkou montessori školy na Vysočině, kterou pomáhá vybudovat. Školou žije, věnuje jí většinu svého - i volného - času, a protože komunita kolem školy je pro ni důležitá, čas od času na kotlíku na ohni vaří guláš pro rodiče.
Chtěla jste být učitelkou už jako malá holka?
Dlouho jsem věděla, že chci pracovat s lidmi. To mě drželo dlouho, lákaly mě obory jako lékařství, chtěla jsem být fyzioterapeut nebo masér. Ale čím jsem chtěla být jako dítě si vůbec nepamatuju.
Co vás tedy přivedlo ke studiu pedagogiky?
Věnovala jsem se práci s dětmi dlouhodobě. Jezdila jsem na tábory, zároveň jsem se věnovala hudbě. To je taky kontakt s lidmi. Tak nějak vznikla moje touha pracovat s lidmi. Ale nebyl to můj cíl. Říkala jsem si, že dětí si užiju dost na táborech a víkendovkách, ale všichni okolo mě říkali, že jednou stejně budu učit. Takže když jsem nezvládla úspěšně přijímačky na vysokou školu, kde bych se věnovala fyzioterapii, přehodnotila jsem svoje plány a nastoupila ke studiu pedagogiky.
Než jste se začala věnovat montessori škole, jak dlouho jste pracovala v „normální“ škole?
Když nepočítám praxe nebo zástupy, tak to byly dva tři roky. Přerušila jsem to nástupem na mateřskou, když se mi narodily děti.
Co vás přivedlo k montessori školství?
Asi přesvědčení. Jednak jsem hledala, kam dát svoje děti, do jakého systému je svěřit. Tím, že jsem měla zkušenost z obou stranou, jak žák, tak potom i jako pedagog, v tradičněji založeném systému, tak jsem věděla, že svoje děti bych chtěla posunout někam jinam a začala jsem vyhledávat příležitosti jinde. Do cesty mi přišlo montessori a když jsem se mu začala věnovat hlouběji a studovat to, zjistila jsem, že mnohé prvky a principy už jsem sama aplikovala ve své výuce v běžné základní škola, aniž bych věděla, že je to montessori. Spíš mám pocit, že ono si to našlo mě.
Jsem rád, že to tak říkáte. Přijde mi, že zásady montessori školství jsou něco, co uplatňuje každý aspoň trochu dobrý učitel, i když k tomu jeho škola není vedená.
Vnímám to hodně podobně. Myslím, že montessori není žádná novinka. Sama paní Montessori stavěla už na myšlenkách Jana Amose Komenského, takže to už jsme čtyři sta let zpátky, a jsou to pořád věci, které mají sílu. Bavíme se o dítěti jako středobodu všeho. Bavíme se o tom, jak tu práci připravit, jak nejlépe dovedeme a ne jak se to nejvíc hodí nám. Dobrý učitel má mnohé společné s učitelem z montessori škol, protože pedagogika je z mého pohledu jedna.
Každá teorie je vždycky moc hezká. Líbí se mi, že necháváte dětem svobodu, že mají svoji zodpovědnost a že je učíte, aby samy poznaly následky toho, co se stane, když nesplní úkol. V běžné škole dostanou pětku nebo poznámku. Jak to funguje u vás, když dítě prohlásí “já to prostě dělat nebudu a basta!”, jak ho přivedete k tomu, aby něco dělalo?
S dětmi, které řeknou, já to prostě neudělám, se úplně nesetkáváme. To už musí být hodně mimo jejich komfortní zónu, aby se tak vymezily. Vždycky jde o hledání nějaké cesty. Je to jako v zaměstnání, když neodevzdám práci, ona nikam nezmizí. Musím najít způsob, jak ji odevzdat včas. A jsou práce, které se musí odevzat právě v jeden konkrétní termín ‒ třeba žádost o dotaci.Tam žádný další opravný termín není, jo. Takže spíš s dětmi o tom vedeme diskuze a rozhovory. Kázeňská opatření nepoužíváme, nevidím v tom žádný efekt. Dostanu poznámku, vlastně je mi to jedno, tu práci jsem si ulehčil, možná se teď na mě bude někdo mračit, nebo taky ne, uvažuje dítě. Ale nedojde k tomu, že je potřeba tu práci skutečně dokončit. Když děti něco nesplní, zvědomujeme jim, že ta práce je potřeba a hledáme cestu. Co je důvod, proč není splněná? Třeba je to příliš obtížný úkol, nebo dítě potřebuje pomoct s plánováním a organizací času, možná úkol potřebujeme rozfázovat na několik menších částí. Druhá otázka je, co s tím teď budeš dělat? Ne že já udělám nějakou akci, napíšu poznámku nebo zavolám rodičům, ale co budeš dělat ty, ptám se. Vedeme děti k tomu, že musí přemýšlet, jakým způsobem svoji chybu napraví.
Z práce se středoškoláky mám zkušenost, že by velmi často byli radši, kdyby dostali pětku a už se tím nemuseli zabývat, než když s nimi diskutuju, proč je třeba nějakou věc dokončit. Často si říkám, co přesně mám udělat, abych je přesvědčil.
Na tom se shodneme. Naše děti by taky byly šťastné, kdybychom jim řekli, tady máš trest a tím je to vyřešené. Hledat s nimi východiska je rozhodně složitější. A taky se to obtížněji dělá, když je na to každý učitel sám. U nás je to snazší v tom, že na takovém konceptu stojí celá škola, všichni průvodci, tedy pedagogové, mají stejný přístup, děti se s tím setkávají u všech a nemají tendence revoltovat.
Zkoumáte nějak, jestli děti, které k vám chtějí chodit, zvládnou požadavek vypořádat se se svobodou a zodpovědností? Nebo se na montessori škole v zásadě může učit úplně každé dítě?
Záleží o jak starých dětech se bavíme. Máme koncept rodinného centra, od kojenců a batolat až po osmnáctileté mladé. Když přijímáme děti do školky nebo na základní školu, je rozhodujícím faktorem to, jestli je rodina v souladu s naším konceptem. Nezkoumáme dítě jako takové, protože to se ještě utváří a může se proměňovat, pro nás je důležitý soulad s rodiči, jestli chápou, co se tady odehrává a jakým způsobem do procesu učení můžou zasahovat. Děti si k nám vždycky na týden jezdí výuku vyzkoušet. Je důležité zažít to v běžném životě, vidět, co se tady děje, jak spolu mluvíme, jak spolu řešíme konflikty, protože ty jsou přirozenou součástí jakéhokoli lidského soužití. Když se bavíme o studentech na střední škole, v rámci přijímacího řízení máme jednak státem vyžadovanou povinnou část, a pak máme školní část, kterou si každá škola může volit podle svého ‒ my tam máme rozhovor a portfolio uchazeče, respektive rozhovor nad tím portfoliem. Zjišťujeme zejména zdravý náhled uchazečů na sebe sama, jestli už jsou schopní určité míry sebereflexe, protože naše střední škola skutečně hodně stojí na principech jako svoboda a zodpovědnost. Mnohem víc než základní škola, kde děti ještě výrazně vedeme, pokud to potřebují. Středoškoláci už jsou hodně samostatní. Volí si svůj učební plán, týdenní rozvrh, volí si množství práce z jednotlivých předmětů, takže potřebujeme, aby se dokázali orientovat i v nějakém plánování a organizaci svého času. Hledáme motivované mladé lidi, kteří jsou ochotní věnovat něčemu energii a čas a jsou ochotní překonávat překážky, úplně netrváme na nějaké odborné způsobilosti, tu získají v rámci studia.
Přijde mi to hodně dospělé chtít po dětech, aby si plánovaly čas.
Ono to taky nespadlo samo od sebe jim do klína. S principem plánování se u nás děti setkají už ve školce, mají nějakou možnost rozhodovat se o věcech, které chtějí dělat a kdy, tak mají šanci to plánování trénovat. Na první stupni už běžně plánují svůj den. Jasně, že jim za zády stojí nějaký dospělý, který to trošku kontroluje a dá jim podporu. A děti na druhém stupni už to z osmdesáti procent úspěšně zvládají.
Logicky mě napadá, jestli jsou vaši absolventi v životě úspěšnější, výkonnější, jestli to, k čemu je vedete, se nějak projevuje v praxi?
Je to častá otázka, vždycky odpovídám, že máme úplně běžný vzorek populace jako jakákoli jiná škola, byť to tak možná na první pohled nevypadá. Skutečně se u nás potkávají žáci s nejrůznějším rodinným zázemím a z nejrůznějších socioekonomických vrstev. Nedokážu odpovědět, jestli jsou úspěšnější. Zpětná vazba od ředitelů středních škol, kde máme svoje absolventy ze základní školy, je taková, že se velice dobře dokážou zorientovat právě v organizačních záležitostech, dokážou velice dobře spolupracovat na nejrůznějších úkolech a řešit problémy a to jak mezi vrstevníky, tak s dospělými. Jeden ředitel říkal, že tohle ještě nezažil. Měl naši absolventku, která měla nějaké nedostatky ve zvládání učiva. Sama došla za vyučujícím, zeptala se, co přesně má umět, v jakém rozsahu, domluvila si individuální plán a za dva měsíce dohnala svoje spolužáky, dokonce je předehnala, protože měla rozvinuté dovednosti se učit. Čím asi studenty vybavujeme víc než jinde, jsou rozhodně soft skills, kompetence a dovednosti.
To jsou hodně důležité věci. Ve školství je obecně vlastně permanentní nedostatek učitelů. Montessori je přeci jen specifičtější model, je pro vás těžší než v běžné škole sehnat učitele?
Rozhodně máme širší záběr požadavků, nestačí nám ‒ v uvozovkách ‒ odborná kvalifikace. Dospělí tady fungují jako skuteční průvodci, není to tak, že odučí nějaký předmět, češtinu, matiku nebo něco jiného, a zavírají dveře, maximálně s těmi žáky na nějakých konzultačních hodinách. Tady s dětmi fungujeme od rána do odpoledne, celý čas jsme mezi nimi a pomáháme jim orientovat se ve vztahových věcech, v organizaci jejich práce a pomáháme udržovat nějakým způsobem i kázeň, abychom jim jasně dali na srozuměnou, že tohle je ještě v pořádku a tohle už rozhodně ne. Potřebujeme lidi s rozšířenou kvalifikací, někoho, kdo dokáže mít náhled na to, co děti v tuhle chvíli potřebují, protože každý vývojový věk potřebuje něco maličko jiného. Shání se obtížně. Nicméně rok od roku nám uchazečů přichází víc. Jako škola dozráváme. Jsme mladí, máme šest let a postupně rosteme. Začínali jsme se čtrnácti dětmi a teď máme devadesát dětí na základní škole, čtrnáct středoškoláků, třicet dětí ve školce a rodinné centrum, takže už je to poměrně větší kupa dětí a dospělých.
Kam se chystáte na prázdniny?
Letíme s dětmi do Londýna.
Se svými dětmi, předpokládám.
Ano, ano, ano, to je pravda. Manžel se mě taky vždycky ptá, které děti myslím, když řeknu „moje děti“.
Vy máte syna a dceru, pokud se nepletu. Oni taky chodí do vaší školy?
Vlastně si nedovedu představit, že bych budovala úplně nový projekt a svoje děti bych měla někde jinde. Energie a času, které tomu věnuju, je tolik, že se to nedá přepočítat nanějaký konkrétní úvazek. Kdybych měla pocit, že svým dětem něco ubírám, asi by mě to trápilo.
Ale zároveň je to asi pro vás i pro ně trošku komplikovaná situace. Už to, když má dítě ve škole svého rodiče jako učitele, je specifický vztah ‒ a vy jste navíc ještě ředitelka. Nemají ostatní děti pocit, že jim nadržujete nebo naopak necítí se ty vaše blbě, že maminka tady je a nemají od vás ani chvilku pokoj?
Naopak my z toho všichni těžíme, obecně je to koncept, který tady není ojedinělý. Máme svoje děti s sebou a já to vnímám jako jeden z největších benefitů, oboustranně, jak pro děti, tak pro mě. Můžeme se kdykoli přes den vidět, pokud o to vzájemně stojíme. Ctím, že mají svoje kamarády a svoje aktivity, to je v pořádku. Ale když je ouvej a bolí bříško a nebo je nedobře, je to kousek k mamince do kanceláře a dá se to řešit velmi rychle. Kulturu školy jako budujeme v celistvosti, nedovedu si představit, že by tady vznikaly nějaké tlaky, že tady někdo má maminku. Je to přirozená věc.
Vraťme se k prázdninám. Že někam teď letíte, není výjimka, užíváte si normálně prázdniny. Když máte prázdniny, tak nejste ve škole?
No, řekla bych, že je výjimka, že někam letím. Kdyby můj manžel nebyl tak proaktivní, jsem schopná celé prázdniny strávit tady. Neměla bych to říkat, ale dovolené na výplatní pásce mám tolik, že bych možná do konce školního roku nemusela už do školy. Mám spíš opačný problém. Čas, který mám, jsem schopná a ochotná věnovat tomuhle projektu včetně volného času.
Někde jsem o vás četl, že ráda pracujete. Možná by se dalo trošku říct, že jste workoholička?
Nemám ten pocit. Myslím si, že ani rodina tím nestrádá. Bydlím víceméně na pozemku školy a mám to do kanceláře asi třicet sekund, vlastně se mi prolíná prostředí domova a školy. Neoznačila bych se za workoholika, ale já skutečně ráda pracuju. V projektu, který tady buduju, vidím velkou přidanou hodnotu a dává mi to natolik smysl a jsem tak vděčná, že tady můžu být, že si nedovedu představit, že bych to dokázala jen tak odložit.
Také jsem o vás četl, že co není v Google kalendáři, to pro vás neexistuje. Po našem povídání o školním plánování už tomu rozumím víc, navíc sám mám všechno v online kalendáři a na všechny projekty vytvářím harmonogramy. Beru to tak, že plánování mě nijak nesvazuje, ale naopak mi dává svobodu.
Pojmenováváte to dobře. Jedna moje bývalá kolegyně, když viděla můj kalendář, tak se trošku vyděsila a říkala, že to je poprvé, co vidí, že se mi tam čtyři akce překrývají a jsem schopná být na všech čtyřech. Jsem zvyklá hodně plout ve flow, pokud se bavíme o mém pracovním nasazení, baví mě vnímat potřeby jednotlivých aktivit a těch mám jako ředitelka školy hodně. Zároveň se pořád ve škole maličko ukazuju i jako průvodce. Skutečně platí, co není v mém online kalendáři, to jako kdyby neexistovalo. Ae možná mám rezervu v tom, že bych se měla naučit plánovat i čas sama pro sebe. Tak to zatím mám jako nějaký úkol do příště.
Přeci jen ale nějaký volný čas máte. Jaké jsou vaše koníčky, jak trávíte volný čas?
František Boudný z Předvýběru.CZ říká: „Já vlastně o tobě vím jenom to, že děláš školu.“ Ráda se pohybuju venku, ráda buduju zahradu, to je věc, která mi dává smysl, trošku se porýpat v hlíně. Svého času jsem se věnovala i kaligrafii, krasopísmu, vedla jsem nějaké kurzy, to teda pohltila škola. Od malička žiju v hudbě, muzicírování se věnuju pořád. Hodně čtu. K tomu hodně vedu i celý svůj tým, aby četli. Vidím v tom velkou přidanou hodnotu. Čtu hodně odborné literatury večer před spaním a prokládám to trošku beletrií. Tak deset, jedenáct tisíc stran ročně určitě načtu.
Počtem přečtených stran jste mě úplně zarazila. Řekl bych, že jedenáct tisíc je už docela dost.
Já bych to asi taky nepřepočítávala, ale mám manžela, který smýšlí velice analyticky. Vede si pečlivé záznamy. Pod mým vlivem na začátku našeho vztahu začal číst a rozečetl se tak, že teď opravdu čte každý den a přečte toho opravdu hodně.
Čtenáři už o vás vědí, že jste prakticky permanentně ve škole, protože na pozemku školy máte i domeček. Máte tam děti. Co váš manžel? Ten je taky zaměstnanec školy?
Není. Ne, ne, ne. Ale měla jsem ty tendence, že ho externě přijmu, protože se pohybuje v oblasti kybernetické bezpečnosti, což si myslím, že v současné době je velice zajímavé a nosné téma. Nicméně se to nedá úplně propojit se školou, takže od tohohle nápadu jsme ustoupili.
Takže on je tak trošku vaše spojka s okolním světem, dá se říct.
Dá se říct, ale já se pohybuju hodně i mimo zdi naší školy. Ale je pravda, že pořád je to v oblasti pedagogiky. Jsem součástí několika různých uskupení, kde se setkáváme kolegiálně s řediteli, s učiteli. U nás ve škole pořádáme konferenci, díky které jsme propojeni i s Předvýběrem.CZ, propojujeme různé světy, umění, pedagogiku, leadership, to všechno vnímáme, že patří do školství. Mám dost rozkročeno, ale všechny nitky se pořád stahují směrem ke škole. Ale nemám to tak, že škola je jenom místo, kde se učí. Prostě pro mě má škola daleko širší záběr, budujeme velkou komunitu kolem školy ‒ teď třeba budujeme i zahradu ve spolupráci s rodiči. Dvakrát ročně se sejdeme s rodiči, já vařím na kotlíku na ohni guláš a a vybudujeme během toho třeba skleník nebo založíme nějaké záhony a pak si sedneme večer k ohni a je to fajn.
Zmiňovala jste konferenci, které partnerem je Předvýběr.CZ. Berete ji jako součást propagace školy, nebo je to úplně samostatná aktivita?
Prvotní myšlenka byla propojit montessori školy v regionu. První ročník hodně vycházel z poptávky komunity, bavili jsme se čistě o montessori pedagogice, o pojetí některých výukových aktivit. Mně v tom bylo trošku těsno. Přišla mi škoda nepropojit nejrůznější oblasti, které by se možná jinak nepotkaly. A protože ve škole kultivujeme charakter dětí, v minulém ročníku to bylo jedno z hlavních témat. Letos bude tématem podpora znevýhodněných skupin a jak ve chvíli, kdy jim dáme náležitou pozornost, můžou vyrůst. Cílem konference je síťovat lidi a ukazovat, že školství se může otevřít i aktivitám mimo tradiční koncept jednotlivých předmětů a škatulek. A druhý hlavní cíl ‒ konferenci se mnou pořádají naši studenti. Organizační tým dospělých je velmi útlý. Většinu tvoří naši středoškolští studenti, potažmo děti ze základní školy v rámci svého bistra, dodávají kompletní catering na celý den pro sto sedmdesát účastniků konference. Kompletně zajišťují organizaci celé konference, letos konečně už i s webem, byť to mělo nějaké mouchy.
To je ohromné, že si můžou v praxi vyzkoušet, co přesně znamená plánovat věci a že když třeba ve vašem případě nezajistí dost jídla, tak tam pak jsou lidi, kteří nemají co jíst a je to trapné. Jak se k tomu děti staví, že mají opravdu pracovat?
Řekla bych, že rok od roku lépe. My jim tady těch příležitostí připravujeme hodně. Co se týče konference, tak bych řekla, že se na to vyloženě těší, kdykoliv, když jsem se jich loni ptala, jestli do toho půjdeme znovu, tak se jednoznačně shodli, že ano. Je to samozřejmě jedno velké dobrodružství na všech frontách. Není to tak, že mi pomáhají s organizací, ale oni to reálně sami organizují. Naši středoškoláci mají i svoji firmu.
Vím, že jste zdejší školu spoluzaložila s investorem. Vy sama máte ve škole i nějaký podíl, nebo jste „jenom“ ředitelkou?
Jsem jenom ředitelka. Jsem na to hrdá. Škola je zřizována spolkem, takže ani nemáme žádnou podílnickou strukturu, nejsme eseróčko. Jsme neziskovka, školská právnická osoba, nejvyšším výkonným orgánem jsem já a ve zřizovatelském spolku jsou dvě mé kolegyně a zároveň náš investor, který tu naši krásnou budovu staví.
Vzhledem k tomu, že ráda plánujete, jaké jsou vaše úvahy, co bude za deset, dvacet, třicet let? Je v nich i něco jiného než škola?
Je to hodně spjaté se školou, protože ten potenciál je opravdu velký. Vždycky říkáme, že práce s lidmi nekončí v osmnácti letech. Máme trošku tendenci ten koloběh uzavřít. Hodně mě láká práce s klienty, kteří jsou seniorního věku. Stavíme školu do kruhu, tak vždycky z legrace říkám, že třeba nějaká komůrka tam bude i pro práci právě se seniory ‒ a nebo dokonce budeme mít nějaký dům s pečovatelskou službou, případně s nějakým konkrétním domem s pečovatelskou službou budeme spolupracovat. Často tady jsou otázky, jestli budeme mít někdy vysokou školu. To se vždycky trošku zasměju, protože jsme úplně neplánovali, že budeme mít střední školu o dvou oborech a teď uvažujeme o povolení učebního obor, abychom dokázali diverzifikovat naši nabídku zejména kvůli dětem, které ve škole máme, abychom jim umožnili studovat u nás i nadále. To se bavíme o plánech na nějakých deset letech. Plánujeme rozjet farmu. Láká mě dál se rozvíjet v leadershipu, vzdělávat se v tom. Hodně jsem uvažovala o nějakém svém dalším vzdělávání.
Rozumím tomu, že asi neplánujete, že za deset let půjdete dělat něco jiného někam jinam, ale na druhou stranu ‒ přemýšlíte o nějakém nástupnictví, že v nějakém věku bude vhodné, abyste školu někomu předala?
Vždycky si dělám legraci, že tady umřu. Snažím se školu stavět na principech tak, aby byla samostatná, aby mě tady vlastně nebylo potřeba. Snažím se z mnohých procesů ustoupit a dát prostor svým kolegům, aby dokázali všechno zastat. Vím, že aby škola byla životaschopná dlouhodobě, nemůže záviset jenom na mně. Já bych vlastně bez svého týmu nebyla vůbec nic a naše škola by bez našeho skvělého týmu vůbec nefungovala. Držím se toho, že je skvělé, když se člověk umí obklopit lidmi, kteří jsou mnohem lepší než on sám.
Kdybyste měla nějak charakterizovat, jací jsou dnešní mladí lidé, co byste o nich řekla?
Jsou odvážní, rozhodně odvážnější, než jsme byli my. Mají daleko větší přehled a přístup k informacím. Jsou daleko citlivější. Dokáží vnímat svoje potřeby. To vnímám určitě jako benefit. Ale zároveň možná jsou víc osamělí, právě proto, žejejich život se dost často odehrává někde v nějakém online prostoru, a že v tom kontaktu jeden na jednoho se potom maličko ztrácí. V tom je naše velká příležitost to proměnit. Je v nich velká budoucnost, dokážou uvažovat pro nás úplně nestandardním, nekonvenčním způsobem a je skvělé vidět, jak přicházejí se svými nápady. My se tady snažíme co nejméně tomu překážet.
Často se říká, že dnešní generaci práce moc nezajímá, že má o svém životě úplně jiné představy než měly předchozí generace. Souhlasíte s tím?
Myslím, že nám jenom ukazují, že už je jim málo chodit do práce jenom pro tu práci, že mají přesah, že touží po tom, aby ta práce byla součástí jejich života, aby nemuseli nasazovat masku, když jdou do práce a doma ji sundávat. Aby prostě v tom zaměstnání byl nějaký vyšší smysl, jít někam jenom proto, že za to dostanu zaplaceno, je jim prostě málo. To mi přijde fajn.
Medailonek
Lenka Marková se narodila 15. června 1988. Od října 2020 je ředitelkou Montessori střední školy, základní školy a mateřské školy v Polné. Společně s manželem, dětmi a fenkou krátkosrsté kolie žije v domku postaveném v areálu školy. Původně je učitelkou českého jazyka a hudební výchovy a je absolventkou pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Na náhrobku by ráda měla vytesáno, že „umožňovala lidem stávat se nejlepší verzí sama sebe“.