Dobrá víla má už víc než sto dětí
Letos už potřetí mezi sebou vybírali zaměstnanci Předvýběru.CZ pomoc pro děti z dětských domovů. Je to už tradice, která vznikla v kovidových časech, kdy jsme v personálce poznali Angeliku Nevěřilovou, empatickou šéfku neziskovky Dobré víly dětem. Adventní čas je na takové čtení jako dělaný.
Kolik máte dětí?
Vždycky říkám, že mám až sto dětí. Mám dvě vlastní, ale tím, že jsem dobrou vílou a starám se o děti z dětských domovů, mám pod svými křídly opravdu už více než sto dětí. Mám pocit, že jsou všechny moje, i když je to trošku nadnesené. Ale momentálně mám dvě děti v hostitelské péči, respektive teď už budeme mít třetí.
Můžete ten pojem vysvětlit? Většina lidí asi spíš slyšela o pěstounské péči.
Pěstounská péče znamená, že si vezmete dítě z ústavu a trvale s vámi pobývá. Je to něco jako adopce, ale s jinými legislativními pravidly. Hostitelská péče znamená, že děti k vám jezdí - na víkendy, tráví s vámi prázdniny, je to trošku individuálnější péče. To, co by děti jinak neměly, protože k rodičům nebo k rodině nejezdí.
V lidském životě to můžeme přirovnat situaci, kdy jsou u tety?
Přesně! Mají zážitky, které by jinak neměly. Chodíme s nimi za kulturou, na výlety, víkend je takový volnější. Jako rodina dětem pomůžeme i se školou, ale není to tak, že máme povinnost řešit školu. Na druhou stranu zrovna po našem rozhovoru jedu právě se slečnou, kterou mám v hostitelské péči, podívat se na střední školu, kam by mohla jít.
Dvě děti, které momentálně máte v hostitelské péči, jste si vybrala proč?
Ony si vybraly mě. Já jsem ze začátku nic takového nechtěla. Chtěla jsem nějakým způsobem pomoci dětem v ústavní péči, aby měly něco navíc, to, co by bez Dobrých víl neměly.
Jak se k vám děti dostaly? Je to věc domluvy s domovem, nebo je zapotřebí rozhodnutí soudu?
Není to až tak složité. Musíte se obrátit na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí), kde dítě bydlí. Sociální pracovnice udělá šetření doma, nutný je výpis ze zdravotní dokumentace, výpis z rejstříku trestů. Někdy chtějí psychologické testy, tím jsem si už také prošla. Pak vás schválí jako hostitele. A pak už je na vás, po domluvě se sociálním odborem, jak často a na jak dlouho si děti berete.
Hostitelem můžete být díky tomu, že jste vedoucí spolku, nebo by jím mohl být i normální člověk?
Každý běžný člověk se může stát hostitelem. Rozhodně to doporučuju, pro ty děti je to moc cenné. Zároveň každého vždycky varuju, že je to zodpovědnost, aby si opravdu předem rozmysleli, jestli mají čas. Aby dětem neslíbili, že je vezmou na víkend, a aby to pak nebyl jeden víkend za půl roku. Jet na výlet je jedna věc, ale vidět se každých čtrnáct dní o víkendu, vzít si dítě na prázdniny, na Vánoce, na nějaké delší pobyty, to je přece jenom něco jiného. Člověk na to musí být opravdu připravený. Zároveň musí být i finančně zajištěný, protože tady není žádná podpora státu, je na vás, co chcete s dětmi dělat a jaké aktivity si můžete dovolit zaplatit. Dobré víly se snaží hostitelskou péči podporovat.
Co vás přivedlo k myšlence založit spolek?
Spolek nebyla první myšlenka. Byla jsem na mateřské, a to se vám v životě změní spousta věcí, včetně hodnot. Hodně jsem přemýšlela, jestli se chci vrátit do původní práce ve velké mezinárodní účetní korporaci. Hledala jsem něco, co by mělo vyšší smysl. Nic takového jsem nenašla, vrátila jsem se do firmy, a tam jsem potkala kolegyni, která měla zkušenosti s dětskými domovy. Jednou jsem se s ní jela podívat na sportovní den a zahrát na volejbalovém turnaji. A v dětském domově jsem nechala svoje srdce, věděla jsem, že se tam musím vrátit, když jsem viděla, jak ty děti chtějí a potřebují váš čas, vaši pozornost, popovídat si, pomoct s učením...
Po jednom turnaji jste založila spolek?
Ne, ale věděla jsem, že se tam musím vrátit. Nedokázala jsem přestat myslet na ty děti. Takže jsem se připojila k fungující organizaci, trošičku jsem „nacítila“, jak to probíhá a s tehdejší kolegyní jsme založily spolek, který jsme pojmenovaly Dobré víly dětem.
Jak vznikl ten název?
Dlouho jsme na název nemohly přijít, až když jsem si povídala s kamarádkou a ona řekla „Vy jste takové pohádkové bytosti, takové dobré víly.“ A já jsem říkala „Jo, Dobré víly dětem“.
Účetní korporace byla vaše první práce?
Ne, dělala jsem jen to účetnictví, což jsem původně po škole nechtěla. Říkala jsem si, tenhle obor nikdy dělat nebudu. Zavřela jsem všechny sešity, učebnice a dala ty materiály do sklepa. A pak se stalo, že po nějakých recepčních a administrativě jsem zjistila, že to není moc zajímavé. V podstatě na mě účetnictví tak trochu zbylo. Dělala jsem všechno, co mě baví a práci jsem brala jako čistě praktickou věc. To mi vždycky říkala moje maminka, která dělala ekonomiku: „Musíš dělat něco praktického.“ Tak jsem si to vzala k srdci. A musím říct, že teď se mi to náramně hodí.
Čím jste chtěla být jako malá holka? Předpokládám, že účetní asi ne.
Ne, účetní ne. Vílou taky ne. Já jsem vlastně nevěděla. Bavila mě spousta věcí. Byla jsem takový knihomol, naučila jsem se číst, než jsem šla do první třídy, četla jsem fantasy, dobrodružství, pak i klasiku. A chtěla jsem dělat něco hrozně moc zajímavého a měla jsem od dětství pocit, že mě to čeká, ale pořád jsem nechápala, kde to je. Knížky mě bavily, ale jít dělat do knihovny, to ne, říkala jsem si, že to není tolik akční, a já jsem akční člověk. Chtěla jsem dělat chvilku sestřičku, chvilku zahradnici, ani nevím, co všechno mě napadalo.
Takže za svoji práci vlastně vděčíte mamince?
Přestože mě to nenaplňovalo, dělala jsem spoustu jiných věcí, které mě bavily. Potkala jsem spoustu skvělých lidí, přátele, kteří mě doprovázeli nebo doprovází doteď. Musím říct, že je dobré umět něco praktického.
Co všechno vás bavilo nebo možná ještě i baví?
Hodně mě baví poznávat nové kultury, proto jsem hodně cestovala. Měla jsem pejska, hodně jsem jezdila i po České republice. Potkala jsem se se svým mužem v poměrně brzkém věku, jsme spolu dosud, máme šťastný vztah. Vychováváme naše dvě děti plus ty dvě další. Hodně jsme sportovali, já doteď běhám, hraju volejbal. Cvičím. Mám ráda pohyb, třeba s dětmi v dětském domově hrajeme volejbal, basket, pinčes. Hudba mě hodně baví, poměrně často trávím večery na koncertech.
Co ráda posloucháte?
Vše od elektroniky až po klasiku. Teď se třeba chystám na koncert Tata Bojs a na Trentemøllera, což je dánský elektronický dýdžej. Nedávno jsem navštívila koncert skupiny The Cure, což je zase temná klasika.
Můžete přiblížit, jak jste se poznala se svými nevlastními dětmi?
Jak pravidelně jezdím do jednoho dětského domova, tak tam na mě jedno dítě „vyskočilo“, zaujalo mě. Když jsme mluvili o těch koníčcích, mám ráda vesmír. Koupili jsme nějaké stolní hry, protože to je hezký způsob, jak se něco učit hravou formou. Třeba Brainbox je o vesmíru. Hráli jsme hry a mě fascinovalo, kolik toho jeden kluk ví a jak ho baví si o tom povídat, zjišťovat nové věci. Půjčil si ode mě knížku pro dospělé, přelouskal ji za pár dní. Tak jsme se na sebe napojili a vznikla první hostitelská péče. To byl Filip, který teď už není v dětském domově. Teď je u maminky, a přestože ho už nemáme v hostitelské péči, jsme pořád hodně v kontaktu, komunikujeme s maminkou, snažíme se jim pomáhat potravinami, jezdí s námi na výlety, na pobyty, na tábor, s mým mužem jezdí fandit na hokej, zařídila jsem mu sportovní kroužek…
A ty další?
Nebylo jasně dané, že až skončí tohle, začne něco jiného. Mezitím se v jiném dětském domově objevila Kája, která taky nemá kam jezdit, je jí čtrnáct let, takže je stará jako moje dcera. Na táboře se spřátelily, protože moje dcera se mnou jezdí na tábory s dětskými domovy od útlého věku. Teď k nám jezdí Kája na pravidelné návštěvy. To je vlastně druhé dítě. A teď už mám téměř vyřízenou hostitelskou péči na třetí, a to je kluk Patrik. Znám ho krátce, ale myslím, že jsme s celou rodinou navázali hezký vztah. Jel s námi na pobyt na Open Gate, což je výběrové gymnázium nadace Kellnerů. Tam mohly děti poznávat řemesla, poznat prostředí gymnázia, vyzkoušet si možnosti, které mají děti, které chodí do této prestižní školy. Tam se Patrik skamarádil se synem a s mým mužem. Kluci se dali dohromady, povídali si… Právě teď Patrik hledá uplatnění, kam půjde na střední školu, chtěl by dělat automechanika.
Aby jim to nebylo líto, řeknete i něco o svých vlastních dětech?
Dcera je starší, má teď čtrnáct a půl roku. Jezdí se mnou na aktivity s Dobrými vílami od nějakých sedmi let. Synovi je jedenáct let a ten se taky účastní. Ne tolik, protože má poruchu pozornosti, proto potřebuje, abychom se mu věnovali spíš individuálně. Má hodně rád sportovní aktivity a začíná se už taky zapojovat, je kamarád pro všechny děti, co jezdí s námi. I s Kájou, která je ve věku jeho ségry, má moc hezký vztah, dokážou si povídat, dokážou dělat jiné věci než dvě holky. Je to obohacující pro oba dva.
Zatím jste neprozradila, jak se jmenují.
Dcera je Viktorie a syn je Maxim.
Dobré víly existují….
Už osmým rokem, od roku 2015.
To už je pěkně dlouho. Předpokládám, že některé děti, které jste poznala, už žijí mimo domovy vlastní život. Jste s nimi i potom v kontaktu?
Oslím můstkem mi nahráváte, abych řekla, že máme ještě víc dětí. Jedním z nich je Ruda, kterého jsem poznala, když byl v jednom z dětských domovů. Teď už pracuje ve Škodovce a jezdí k nám každý rok slavit svoje narozeniny, protože se svojí rodinou se nevídá. Nemá kolem sebe moc lidí. Tak jezdí k nám, teď byl s mým mužem na brigádě na chalupě pomáhat. Snažím se nějakým způsobem dělat dětem průvodce životem. Ony sice absolvují finanční gramotnost a spoustu užitečných kurzů, ale ve chvíli, kdy nemáte někoho, kdo vás trošku vede a nemáte se koho zeptat, najednou nevíte a uděláte nějakou blbost. Věci, které když se neřeší, narůstají do obrovských exekucí, a tak se děti dostanou do bludného kruhu. Je dobré mít někoho, kdo je schopný pomoct, poradit. Udělá takové to: „Tytyty, udělal jsi blbost, ale pojď, já ti pomůžu, vyřešíme to.“
Neměly by to stejné děti dostat i od lidí ve svých dětských domovech?
Dostávají, vychovatelé jsou skvělí. Ale vezměte v úvahu, že jeden vychovatel má šest až osm dětí. Dělají maximum, opravdu dělají a pomáhají. Ale když máte tříleťáčka, se kterým musíte do školky, pak odrostlého, který je před začátkem nového života, do toho děti, které potřebují pomoct s matikou, češtinou, angličtinou, odvézt na kroužek… Je toho na ně někdy moc. Každopádně mají můj velký obdiv, jak záslužnou práci vykonávají.
Jak funguje nastavení vzájemného vztahu s domovy? Napadá mě, jestli na vás vychovatelé trošku nežárlí? Musí asi být složité, když tam přijde někdo další a vlastně jim trošku kecá do práce.
Jednak se snažíme nekecat, spíš se ptáme, s čím potřebují pomoct. Například přijedeme a spousta dětí má v ten den rodičovské schůzky. To je přesně situace, kdy můžeme pohlídat děti, pomoct s přípravou večeře nebo s úkoly a oni jdou na schůzky. Jsme jako tetičky nebo babičky, co přijedou na návštěvu do rodiny, samozřejmě jim rozhodí program, který mají zaběhlý, ale zároveň přineseme něco navíc, co by rodiče sami za sebe nemohli udělat. Je to takové to laskavé rozmazlení.
Máte k dětem v domovech tak blízko, že asi víte, jak je život mimo vlastní domov poznamená a jaký je jejich pohled na rodinu a na jejich budoucnost z hlediska vztahů?
Že nemůžou trávit dětství se svojí rodinou, je poznamená opravdu hodně. Zdaleka víc než to, že jsou v dětském domově. Dost často přicházejí poznamenané už z rodin. Bývá, že až v dětském domově mají konečně dostatek jídla, mají oblečení, někdo se stará o to, aby měly lékařské prohlídky, aby chodily do školy. Když dojde k nápravě rodiny, což je ideální stav, tak se tam dítě může vrátit. Ale dost často mají rodiče různé závislosti, alkoholové, drogové. Nemají práci, nejsou schopní postarat se sami o sebe, natož o děti. Nemají bydlení nebo podmínky vhodné pro to, aby tam děti vyrůstaly, takže dětský domov je pro ně záchrana.
A moje druhá část otázky? Asi jste ještě nedospěli k nějaké první svatbě někoho z vašich dětí, ale jak vidí svoji budoucnost? Chtějí založit rodinu?
Jedna slečna mi říkala: „Svatba, je taková zvláštní, protože s mým nastávajícím přijde jeho rodina, ale koho bych měla já, když naše rodina nefunguje?“ A já jí řekla: „Vždyť máš nás!“ A ona: „No jo vlastně, vždyť vy jste taková moje rodina.“ A ten Ruda říká běžně v práci, že má rodinu, ale tím myslí mě, naši rodinu, a také často zmiňuje, že Dobré víly jsou jeho rodina. Spousta našich dětí v dětských domovech má svoje víly, které se jim věnují individuálně. Najednou mají někoho ve svém životě, kromě svých vychovatelů. Rozšiřujeme jejich sociální bublinu. Mají možnost poznat to, co děti v běžných rodinách. Třeba dvě babičky, jednoho dědu, jednu tetu, druhou tetu, strejdy, nějaké bratrance, sestřenice, prostě širší rodinu, se kterou se stýkají a ví o sobě. Plus máme spoustu kamarádů, se kterými se často vídáme, jezdíme na víkendy.
Skoro vašim dětem závidím. Už delší dobu čekám, kdy se bude hodit zeptat, co na to váš manžel? Nemá pocit, že se věnujete víc cizím dětem než vlastním nebo jemu?
Když jsem přišla s ideou, že bych dělala něco takového, tak mě stoprocentně podpořil a říkal, že je to krásná myšlenka, že mě bude pomáhat a podporovat. Je hodně úspěšný v tom, co dělá, v podstatě nás zabezpečuje po ekonomické stránce. Ale říkal „hele, dělej si, co chceš, ale máme vlastní rodinu, a o tu musí být postaráno“. A pak jsem přišla s prvním návrhem, že bychom si mohli vyřídit hostitelskou péči, ale že to není o mně, ale že se k tomu musíme postavit jako celá rodina. Z toho „dělej si, co chceš, ale domů nikoho nevoď“ to přerostlo tak, že k nám začala jezdit první dětská návštěva a pak druhá dětská návštěva. Pokud jde o Patrika, v podstatě můj muž přišel s tím, že ten kluk je hrozně fajn a že bychom mu měli v životě pomoct. Myslím, že je z něho už dobrá víla. Pomáhání je nakažlivé.
Všichni, kdo pro vás pracují, jsou dobrovolníci?
Ano. Teď se to trošku mění, jak se rozrůstáme, tak už není možné držet všechno jenom na dobrovolnictví, ale čas strávený s dětmi v podstatě nikdy neplatíme, pokud to nejsou odborné kroužky, kdy už člověk musí mít dovednost, že to musí být tanečník nebo profesionální boxer nebo něco takového.
Můžete říct, s jakým rozpočtem pracujete ročně?
Hodně se to mění, začínali jsme s jedním dětským domovem, pak nějakou dobu pokračovali se třemi, a najednou jsme v covidu pomáhali s pomůckami, tak jsme se hrozně moc rozrostli, najednou z toho bylo deset domovů, a letos už je to třináct domovů. Začínali jsme s obratem dvě stě tisíc a teď už je to rozhodně přes dva miliony.
V průměru se dá říct, že na jeden domov potřebujete dvě stě tisíc?
Dalo by se to říct, ale je to různé. Záleží na tom, jestli s námi dětský domov jede na tábor, jestli děti jedou na lyžařský výcvik, což je velmi drahá věc a ani rodiny si to nemůžou dovolit. Právě zvažujeme, jestli všechny aktivity mají přínos. Ale lyžování je jako každá dovednost, může dětem k něčemu pomoct. Můžou tam najít nové kamarády. Pro každý dětský domov se snažíme najít nějakou firmu, která by s dětmi trávila čas, ale i nám pomohla finančně s nějakými aktivitami.
Jak vy budete trávit svátky? Co vás čeká, na co se těšíte?
Před Vánoci máme hodně práce, protože je to fundraisingový peak sezóny, kdy si lidi vzpomenou, že vlastně nejsou na světě sami, a že když kupují dárky, tak by mohli někomu pomoct. Pořád držíme naši linii a říkáme, nekupujte dětem hračky, nekupujte materiální věci, případně, když kupujete, tak ať s nimi taky trávíte čas. Stále držím motto Dobrých víl: „Objetí je víc než hračka“. Když jim koupíte fotbalový míč, běžte si s nimi zakopat. Budu hodně pracovně vytížená a těsně před Vánoci vydechnu a budu se snažit hodně relaxovat, trávit čas s rodinou. Budeme mít určitě některé z dětí, možná už obě dvě, na svátky. Pojedeme na chalupu, budeme chodit na výlety, dívat se na nějaké filmy, pohádky, dělat, na co jindy vůbec není čas.
Co budete mít ke štědrovečerní večeři?
Nejím maso a jako rodina rádi zkoušíme kuchyně celého světa. Takže nemáme klasický řízek a salát. Možná rybu. Můj muž má vaření jako hobby, snažíme se vyzkoušet jídla, která jsme nikdy neochutnali. Bude to i pro mě překvapení, co vymyslí.
A vzpomenete si, co jste jedli loni?
Bavorský bramborový salát. Takový netradiční. A myslím si, že nějaké květákové placičky a severskou rybu gravlax.
Medailonek
Čtyřiačtyřicetiletá Angelika Nevěřilová se narodila v ukrajinském Kyjevě, ve svých dvanácti letech se s rodinou přestěhovala za tetou do Prahy. Vystudovala obor obchodník na střední škole, a jazykovku, ze které má státnici z anglického jazyka. Od svých dvaceti let pracovala v IT firmách jako účetní, pět let pro mezinárodní poradenskou účetní a daňovou firmu. V roce 2015 založila spolek Dobré víly dětem. S mužem Michalem a dvěma vlastními dětmi ‒ téměř patnáctiletou dcerou Viktorií a jedenáctiletým synem Maximem, žijí v Praze. Ráda cestuje, sportuje a baví ji hudba všech žánrů.