Rozhovory
Do prezidentské kanceláře jezdí vlakem
Na začátku babího léta jsme k rozhovoru pozvali Zdeňka Hejhala, který už třetím rokem šéfuje Odboru řízení lidských zdrojů Kanceláře prezidenta republiky. Řeč bude o tom, jak se z právníka stal personalista, o cestování vlakem i po světě a o tom, jací jsou Finové.
Začnu úplně banální otázkou, protože jsme na konci dovolenkové sezóny. Už jste byl na dovolené?
Jdu svým kolegům příkladem. Už nemám ani jeden den dovolené. Koncem prázdnin jsem vyčerpal poslední dny.
Jak jste ji strávil?
S přáteli, ale především s rodinou. S přáteli jsme byli na kolech, poznávali jsme Krkonoše, úžasný kraj kolem Žacléřska. Navštívili jsme ohromnou pevnost Stachelberg, tam jsem se skláněl nad tím, jak jsme byli před druhou světovou válkou připravení v relativně krátké době. Byl jsem i ve Španělsku se spolužáky z vysoké školy, poznávali jsme jižní Andalusii. Byli jsme navštívit i malý kout Velké Británie ‒ Gibraltar, bylo to moc kouzelné. Pak jsem byl s rodinou na Orlíku, to je místo blízké mému srdci, a dále jsme se byli podívat i za mými rodiči v Třeboni. Třeboňsko máme také moc rádi, jezdíme s celou rodinou na kolech. A nakonec jsme si udělali hezkou pánskou jízdu s tátou a se švagrem a s mými kluky ‒ byli jsme na tři dny rybařit. To byly kouzelné okamžiky, kdy sedíte u vody a občas nějaká ta ryba zabere. To si hezky odpočinete.
Vy prý vůbec rád cestujete?
Rád poznávám kouty naší vlasti, byť jsme malá zemička ve středu Evropy, máme co nabídnout. Ale rád poznávám i svět, i když ještě jsem se nedostal do těch končin, kam bych chtěl. To nechávám na dobu, až budeme s manželkou starší a kluci vyletí z hnízda. Ale mám švagrovou ve Spojených arabských emirátech, žije v Dubaji asi dvacet let, byli jsme tam dokonce na svatební cestě a rádi se za ní vracíme. V rámci cestování mě baví poznávat i gastronomii a místní lidi. Vždycky se snažím naučit pár základních vět v jazyce země, kam jedu, místní to ocení. Moc se mi líbilo ve Finsku, kde jsem byl v rámci Erasmu, to byl jeden z mých nejlepších studijních roků. Věnovali jsme se tam zejména zimním sportům, učil jsem kamarády z Venezuely, z Bolívie a dalších koutů světa běžkařit a když jsme hráli hokej, všichni chtěli hrát s Finy, Švédy, Čechy, Slováky… Finsko je moje srdeční záležitost, země tisíce jezer, na každém kroku sauny, lesy, spousta krásné přírody. Finové na první pohled mohou působit zdrženlivě a odtažitě, ale jsou strašně fajn, srdeční a krásní lidé.
Říkal jste, že jste se ještě nedostal tam, kam byste si přál. To je kam?
Chtěl bych objevovat Jižní Ameriku. Začal jsem se už trošku učit španělštinu, tak bych ji chtěl využít. Manžel mojí švagrové je Chilan, tam bych se určitě rád podíval. Je to jedna ze zemí, kterou nemohli společně navštívit pánové Hanzelka se Zikmundem.
Kde jste byl zatím nejdál?
Nejdelší let, jaký jsme s rodinou zatím absolvovali, byl do Dubaje. Dál zatím cestuju spíš ve své mysli. Podívat bych se ještě chtěl do jižní Asie nebo do Austrálie.
Dozvěděl jsem se, že prý do práce cestujete každý den vlakem?
Je to pravda. Dřív jsem spíš plédoval pro autobusovou dopravu, ale na vysoké škole jsem začal vlaku přicházet na chuť ‒ i díky svým přátelům a spolužákům z jižní Moravy nebo z Vysočiny, se kterými jsme se jezdili navštěvovat vlakem. Později jsme vlakem procestovali Anglii, kde jsem jedno léto pracoval na farmě, kde jsme s ostatními studenty z ciziny budovali stezky pro postižené děti na vozíčcích. Takže ano, už asi deset let jezdím z Polabí do práce vlakem. Vstávám v šest, snažím se připravit něco k snídani, aby manželka neměla všechno na svých bedrech, a kolem půl sedmé vyjíždím do Prahy na hlavní nádraží. Během cesty domů se snaží odfiltrovat pracovní starosti, zapomenout na roli šéfa a právníka a připravit se na roli otce a manžela.
Zmínil jste, že dojíždíte z Polabí ‒ tipuju, že z Poděbrad?
Je to kousíček od Poděbrad, ale jezdím trasou Kutná Hora, Kolín, Pečky, Praha, kudy jezdí spěšný vlak. Bydlím na venkově v malé vísce asi dva nebo tři kilometry od Poděbrad.
Ta malá víska je Vrbová Lhota a vy jste tam zastupitelem? Co vás přivedlo do místní politiky?
Mým zásadním životním vzorem je můj táta, který pracuje v samosprávě na Kladensku v Hradečně, odkud pocházím a dodnes tam moji rodiče žijí. Otec se věnuje starostování už víc než dvacet pět let. Na malých vesnicích se politika nedělá kvůli politické příslušnosti, ale pro lidi. Když jsme s manželkou koupili rodinný domeček ve Vrbové Lhotě, neměli jsme tam ani vodovod a užívali vodu pouze ze studny. Přitom v Polabí, když dáte hrábě do země, tak vykvetou, vody je všude dost. Proto jsem se chtěl nějak zapojit, abych pomohl prosadit výstavbu vodovodu v obci. A chytlo mě to. V zastupitelstvu jsem už druhé nebo třetí období a dělám to rád.
Když to máte v rodině, starostou byste být nechtěl?
Neříkám, že ne, ale určitě ne teď. Se svojí současnou prací, kterou se snažím vykonávat se vší péčí, bych to nemohl skloubit. Pokud půjdu někdy ve šlépějích svého otce, tak spíše až budu starší. Dokážu si to představit, protože komunikace s lidmi mě baví. Zdolávání překážek bylo vždycky pro mě výzvou.
Jak jste se dostal k práci na Hradě?
To je strašně krásný příběh, který je spojený s tím, že jsem nastoupil jako personální ředitel do Kanceláře Senátu, kde si mě vybrala tehdejší paní kancléřka Jana Vohralíková. S ní jsem tam spolupracoval asi rok a ona si mě potom vybrala jako jednoho z členů týmu, když si ji vybral pan prezident Petr Pavel jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky.
No a jak jste se tedy dostal k práci v Senátu?
Myslím, že to bylo někdy v zimním období, díval jsem se na inzeráty na jobsech.cz. Pracoval jsem na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde jsem byl zodpovědný za pracovněprávní legislativu, a cítil jsem, že po více než deseti letech potřebuji novou výzvu, nové prostředí, nové úkoly a nové kolegy, i když právě kvůli úžasnému týmu, který jsem tam měl, se mi odcházelo těžko. Nejdřív jsem absolvoval výběrové řízení na pozici ředitele zaměstnavatelské sekce ve Svazu průmyslu a dopravy, což je největší zástupce zaměstnavatelů, a já už na ministerstvu tíhnul spíš k té zaměstnavatelské straně. I když výběrové řízení spělo k úspěšnému konci, přihlásil jsem se ještě na pozici ředitele právního odboru v Kanceláři Senátu a dostal jsem pozvánku k pohovoru. A ten pohovor byl úžasný! Byl u něho ředitel legislativy Milan Ebverle a paní kancléřka Jana Vohralíková. Tehdy jsme ještě museli mít roušky, takže to nebylo tak osobní, ale postoupil jsem do dalšího kola, kde mi nabídli místo ředitele HR. Byl jsem před velkým rozhodováním mezi Svazem průmyslu a dopravy a Kanceláří Senátu. Pamatuji si to jako včera, kdy jsem si na papír psal výhody a nevýhody. Ještě jednou jsem se sešel s paní kancléřkou. Byl to pátek, v pondělí už jsem měl nastoupit do svazu. Šli jsme do senátní restaurace, dali jsme si úžasného králíka se špenátem, s bramborovým knedlíkem a lidsky to tam přeskočilo. Řekl jsem si: chci tady pracovat. Takže jsem pak zrušil pracovní poměr ve svazu první den ve zkušební době.
Asi za tím rozhodnutím nebyl jenom králík se špenátem. Vzpomenete si, co bylo hlavním důvodem, že jste si vybral Senát?
Byla to zejména osobnost paní kancléřky, cítil jsem, že je v ní úplně jiná energie, než jaké nadřízené jsem do té doby měl. A pak mě ohromným způsobem zajímala i práce personalisty, říkal jsem si, že přece mám zkušenost s pracovním právem, kterou jsem nabíral už od vysoké školy díky výběrovým předmětům, které mě bavily a byly spojené s pracovním právem. Byla to pro mě výzva, říkal jsem si, že by mě to mohlo bavit. V HR už pracuji nějaký pátek a jsem rád, že jsem se tak rozhodl.
Jak vypadá přijímací pohovor na Hrad?
Snažím se, aby to byl vždycky příjemný čas s uchazečem a ostatními kolegy v komisi. Každého vždycky přivítám a posadím tady na té pohovce, aby měli hezký výhled na Prahu, na Plečnikovu vyhlídku...
Psychologicky je to rafinované, posadit je proti oknu...
Přesně tak. Posezení na sedačce je nižší, takže kandidáti přicházejí s větší pokorou. Vždycky je tady obklopíme, a stejně jako jsem přivítal i vás, vítáme kandidáty na vrcholu kopce Opyš a pak se bavíme o tom, jaká mají očekávání, co bylo jejich motivací přihlásit se k nám, jestli tomu pomohla maminka nebo náhoda. Zajímají mě všechny příběhy, s každým se snažím jednat rovně. Nikoho tady nezkoušíme, nesnažíme se nikoho nachytat a rozplakat.
Jaké benefity nabízí práce v prezidentské kanceláři?
Netypickým benefitem je, že máte krásný výhled z vrchu kopce Opyš, a že můžete být součástí něčeho, co přišlo s panem prezidentem Petrem Pavlem. Já tu změnu považuju za jedinečnou. Atmosféra, která tady byla před dvěma a půl lety a nadále trvá, je ohromným způsobem nabíjející. Máme možnost tady měnit spoustu věcí. Když jsem sem nastoupil, dávaly se papírové výplatní lístky, o dovolenou se žádalo na papíře, hodně jsme toho digitalizovali. Abych se vrátil k otázce ‒ máme standardní základní benefity, kterými se snažíme konkurovat, jako je příspěvek na penzijní připojištění nebo stravenkový paušál, který vyplácíme v rámci platu. Nemáme tady žádné stravovací zařízení, ale máme tady restaurační zařízení, kde máme vždycky nějakou slevu, ať už je to Lví dvůr, Na Baště, Lobkovický palác a další. Zavedli jsme cvičení jógy pro zaměstnance, máme jazykovou výuku. A pak je tady možnost potkávat se s panem prezidentem, třeba opékání buřtů nebo sázení stromků, máme možnost potkávat se na kulturních akcích, které se tady organizují.
Je značka prezidentské kanceláře v náboru výhodou, nebo funguje i jako důvod, proč se vám třeba hůř hledají lidi ‒ třeba proto, že si netroufnou hlásit se sem nebo mají problém s prací v politickém prostředí?
Obojí je pravda. Do jisté míry nám pomáhá, že si kandidáti sami najdou inzerát na našich stránkách hrad.cz, protože práce spojená se současným prezidentem má zvuk, umožňuje nám být na trhu práce konkurenceschopní. Využíváme ale i úžasných služeb společnosti Předvýběr.CZ, se kterými jsme spokojení.
Využiju toho, že jste mi nahrál. Vzpomenete si, jak jste se seznámil s Františkem Boudným, notabene s Předvýběrem?
S tím je spojený taky hezký příběh. Když jsem nastoupil do Kanceláře Senátu, obrátil se na mě tehdejší kolega Františka. Zrovna jsme sháněli zaměstnance do IT a mně služba Předvýběru dávala smysl. Nakonec bylo vedením rozhodnuto, že využijeme jinou společnost, ale pořád jsme byli v kontaktu s lidmi z Předvýběru, začali jsme se zvát na společenské akce, až to vlastně přerostlo i v přátelství. A v nedávné době jsme dlouholetou známost zpečetili i obchodní spoluprací, když jsme poptávali dvě pozice a jedna úžasně klapla ‒ šlo o elektrikáře, slaboproudaře, kterého jsme dva roky nemohli sehnat a teď jsme s ním strašně spokojení.
Už dlouho jsem nikomu nepoložil typickou personalistickou otázku: Kde se vidíte za pět nebo deset let?
Teď jsem součástí týmu pana prezidenta. Chci v rámci času, který je do jisté míry ohraničený mandátem pana prezidenta, v HR oblasti provést co nejvíce změn ku prospěchu organizace. Až bude čas na změnu, rád bych zůstal v oblasti personalistiky, abych dál zúročil zkušenosti, které jsem nasbíral.
Pracovnímu právu se věnujete hodně dlouho. Co vás k němu přivedlo?
Byli to zejména vyučující na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Musím za to poděkovat profesoru Hůrkovi a profesoru Pichrtovi, do dnešní doby to jsou dva odborníci na pracovní právo, kteří mě ovlivnili. Během studií mě přivedli k lásce k pracovnímu právu, které jsem měl v konkurenci s občanským právem. To mě také strašně bavilo. I nájemní vztahy a rodinné právo. Jsou to oblasti práva, které jsou běžnou součástí našich životů. Právo nás mnohdy nevědomky obklopuje, neustále uzavíráme nějaké kupní smlouvy, darovací smlouvy, směnné smlouvy, aniž bychom je měli v písemné formě.
Myslím, že pro nás laiky je pracovní právo trochu nuda, méně atraktivní než jiné obory práva. Jak to vnímají kolegové právníci? Je pracovní právo sexy nebo chce každý být spíš soukromý advokát?
To je samozřejmě vždycky individuální. Osobně pracovní právo vnímám jako velice zajímavý obor, který se vyvíjí. Někdy bohužel, někdy bohudík je měněno nestandardně s ohledem na evropskou právní úpravu prostřednictvím směrnic a nařízení. Jsem rád, že pracovní právo má svůj kodex. Při rekodifikaci soukromého práva byly tlaky, aby se to stalo součástí občanského práva, respektive Občanského zákoníku. Jsem rád, že je svébytné. Můžeme se samozřejmě bavit o tom, jestli by nestálo za to víc zflexibilnit a rozvolnit a dát smluvním stranám možnost si mnohé domluvit bez omezení. Ale stejně jako spotřebitelské právo upravuje vztahy týkající se zákazníků a obchodníků a zákonodárce chrání zejména slabší stranu, to je spotřebitele, tak i vztahy zaměstnance a zaměstnavatele mají být upraveny zvláštním zákonem a má tam být nějaká ochrana a záchranná brzda. Je politická otázka, jak velká má záchranná brzda být. Vnímám pracovní právo jako věc, která nás všechny objímá, v každé rodině jsou zaměstnanci. Jak už jsem říkal, mně se pracovní právo líbí. V Praze je jeho znalců hodně, ale mimo ni je záležitostí lučních advokátů, pro které je jen jednou z mnoha právních služeb.
Čím jste chtěl být jako malý kluk? Právníkem asi ne?
Určitě ne. Chtěl jsem být myslivec, protože jsem chtěl chodit na pedvědy. To si pamatuju jako včera. Můj dědeček byl ředitelem Lesního závodu Vysoký Chlumec a já jsem trávil dětství u svých prarodičů. Děda, otec mé maminky, mě vedl k přírodě a myslivosti, takže jsem už jako malý měl různé špuntovky a chodil s ním do lesa a chtěl jsem střílet pedvědy.
Nepřeslechl jsem se? Říkal jste pedvědy?
Pedvědy. Místo medvědy. Tak jsem jim tehdy říkal.
Na začátku rozhovoru jste říkal, že jste studoval ve Finsku. Co jste tam studoval?
V pátém ročníku na právnické fakultě jsem se rozhodl, že bych chtěl jít studovat do Finska, zejména proto, že je tam krásná příroda, úžasné lesy a příležitosti k sportování. Měli jsme možnost studovat na dvou univerzitách. Jedna byla univerzita v Turku a druhá Åbo Akademi. Na obou jsem studoval výběrové předměty, pracovní právo, obchodní právo, občanské právo. Jedinečné bylo nejenom studium v cizím jazyce, ale i spolužáci a vyučující z různých koutů světa.
Umíte finsky?
No, měli jsme kurzy finštiny. Dodnes si pamatuju počítání ‒ „yksi, kaksi, kolme“, a „minun nimenj on Zdeněk ja olen opiskelija“, jmenuju se Zdeněk a jsem student. A dodnes doma, když obědváme, tak dobrou chuť se řekne „hyvää ruokahalua“ a třeba dobrou noc je „hyvää yötä“.
O Finsku se říká, že má unikátní vzdělávací systém. Jaká je vaše zkušenost?
Už je to taky nějaký pátek, co jsem tam studoval. Pro mě bylo úžasné poznání, že mají opravdu perfektně nastavený vzdělávací systém. I sociální stát fungoval neuvěřitelným způsobem. Sauny jsou všude. Měli jsme i na kolejích sauny, a moji spolužáci Finové měli sauny i v bytech. Chodili jsme do saun, je to národní zvyk. Je úžasné se vysaunit a popovídat si. Vždycky jsme si koupili malé pivko, to se jmenovalo Tupla Pukki, v překladu dvojitý kozel, a saunovali se.
Jak na Finsko vzpomínáte?
Je jich asi pět milionů a dokážou reagovat na dění ve světě. Jsou ekonomicky vyspělí a hrdí na svoje značky. Všichni měli telefony Nokia a jezdí s pneumatikami Nokian. Nezapomenu na krásnou prohlídku čokoládovny Fazer, kde jsme mohli za pět euro sníst, co jsme chtěli. Všichni znáte Geishu, že? Líbí se mi, že v pěti milionech lidí jsou schopní obhospodařovat úžasné území s takovou péčí. Starají se sami o sebe i o tu přírodu. Líbí se mi jejich historie, jakým způsobem se postavili vůči agresi Ruska, byť pak trošku uhnuli Německu a byli ve vojenském spojenectví s Německem, ale dokázali si i po druhé světové válce v mezinárodním světě zajistit uznání. Finové jsou inspirativní nejenom vzdělávacím systémem, který si uvědomuje, že budou-li mít vzdělané a jazykově vybavené občany, budou na tom lépe, ale i technologicky drží tempo se světem a dokážou reagovat na bezpečnostní otázky. Teď se stali součástí NATO, i když dlouhodobě byli neutrální. Dodnes, když hraje Česko a Finsko, tak si s přáteli píšeme a štengrujeme se, kdo vyhraje.
Proč jste si vlastně vybral, že budete studovat ve Finsku?
Zejména proto, že mám díky rodičům rád zimní sporty. Už jako malý kluk jsem bruslil na zamrzlých rybnících. Někteří spolužáci z vyšších ročníků už tam byli a říkali, že ta země je fajn a stojí za poznání. Stejně jako Norsko, Švédsko, Pobaltí, které jsme měli možnost procestovat, byli jsme se podívat i v Polsku a v Dánsku.
Jací jsou Finové?
Jako studenti jsou velice chytří, vnímaví a jazykově vybavení. V porovnání s nimi v Čechách pořád neobstojíme. Tam i na běžných pozicích, jako jsou prodavačky, řidiči, prodejci v trafikách, umí perfektně anglicky a německy. Na první pohled se Finové můžou zdát chladní, nepřístupní, ale díky tomu, že jsme s nimi studovali ‒ a já jsem měl i přidělenou studentku, která mě provázela městem i studentským prostředím ‒, měli jsme možnost mezi ně proniknout. Byla tam i skupina Finů, kteří se učili česky. Jednou týdně jsme se potkávali. Jednou jsme jeli na bowhling a společně jsme pekli borůvkový koláč ‒ díky tomu jsme zjistili, že Finové jsou strašně dobrosrdeční, že vlastně máme stejný smysl pro humor. Okouzlilo mě i stejné nastavení vůči sportu. Chodil jsem do Turku a do Tampere na hokej, v Turku hráli tři Češi, dodnes si pamatuju, že tam snad byl Tomáš Plíhal. Oni nás znají díky sportu, uznávají pana Emila Zátopka. Paavo Nurmi byl jeho velkým souputníkem v běhu, ale Zátopka mají rádi. Pan Zátopek mluvil perfektně finsky, měl úžasný smysl pro učení se cizím jazykům. Myslím, že máme s Finy mnoho společného, ať už je to smysl pro humor, smysl pro sport a pak jsou tam moc hezké ženy. To je potřeba říct.
To asi nebude chtít slyšet vaše žena.
Žena o tom ví a není to nic, co by mělo ohrozit náš manželský vztah.
Svoji ženu jste poznal ve Finsku?
Ó nikoliv. S manželkou jsme se poznali až po Finsku. Jezdil jsem za svojí sestrou do Poděbrad, za jejími přáteli a tak jsme se potkali. Žena je kamarádkou mojí sestry. Poprvé jsme se viděli na cestě do Rakouska ‒ sjížděli jsme horské řeky na raftech, a pak proběhlo první rande na kole. To si pamatuju jako včera, když jsme jezdili po Polabí do různých koutů. Poprvé jsme spolu delší čas strávili v Bučicském mlýně před patnácti lety, po třech letech jsme měli svatbu, zrovna 28. srpna jsme slavili dvanáctileté výročí.
Tak to už máte docela velké děti, ne?
Rostou jako z vody. Máme dvě úžasné ratolesti, dva kluky. Matyáškovi je deset let a Filípkovi je sedm. Jsou nekonečná studnice energie. Manželka si zaslouží ohromnou pochvalu za to, jakým způsobem je společně vychováváme. Vracím se z práce okolo šesté, sedmé, někdy i později, takže veškeré záležitosti spojené se školou, s kroužky a rodinou jsou na ní. Snažíme se je vést sportovně, společně se věnujeme cyklistice, lyžování, běžkaření i bruslení. A mají rádi fotbal. Oba hrají za SK Slovan Poděbrady, takže se občas utrhnu a jedu na jejich zápas a tam teda ztrácím hlas. Vždycky se vykřičím. Jsem ten tatínek, který hodně fandí a prožívá to. Mám moc rád, když svoji pracovní roli přepnu do role táty. Vždycky si to užiju.
Medailonek
Zdeněk Hejhal je personální ředitel Kanceláře prezidenta republiky. Předtím pracoval v Kanceláři Senátu České republiky a na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Vystudoval práva na Karlově univerzitě. Je zastupitelem obce Vrbová Lhota na Nymbursku, kde žije se svojí ženou Pavlínou a dvěma syny Matyášem a Filipem. Mezi jeho koníčky patří cyklistika, rybolov, zahradničení, příroda a obecně sporty, především zimní.