Chtěla být patoložkou, ale zjistila, že radši pracuje se živými
Letos otevřela na prestižní adrese v centru Ostravy pobočku Předvýběru.CZ. Ve firmě je hned po majiteli služebně druhou nejstarší. Co ji přivedlo ze severní Moravy do hlavního města (a zase zpátky), jak se dostala k personalistice a jak se změnila její práce poté, co dostala na starost velký tým pobočky, odpovídá Monika Malasková v předvánočním díle našeho seriálu rozhovorů.
Jsi vlastně historicky první zaměstnanec firmy. Jak se to stalo?
V osmnácti hned po maturitě jsem se přestěhovala do Prahy a nejdřív jsem byla v administrativě a hned po roce jsem natrefila na společnost, kde František Boudný působil jako ředitel obchodníků. Později jsem přestoupila do úplně jiné branže, dělala jsem v obchodu a reklamě. Když František otevřel v roce 2008 Předvýběr.CZ, oslovil mě, jestli bych mu pomohla hledat vhodné lidi pro klienty. Takže jsem pracovala v jedné společnosti a zároveň pomáhala dělat předvýběr uchazečů.
Což byl asi docela pěkný fofr, dělat víc než jednu práci. Tehdy to ani nebylo tak moc zvykem jako dneska. Jak jsi to zvládala?
Bylo to náročnější. Životopisy vhodných uchazečů o zaměstnání jsem si hledala vždycky doma, přes obědovou pauzu nebo ještě večer nebo brzo ráno jsem se s nimi domlouvala, abych s nimi mohla udělat pohovor po telefonu. Takže jsem byla schopná dodat kandidáty, které očekával klient.
Od začátku jsi pracovala v Ostravě?
Ne, celou dobu jsem byla v Praze. Až před čtyřmi lety jsem se rozhodla odejít z reklamy, protože už to bylo časově hodně náročné, a koupili jsme si nemovitost poblíž Ostravy a s rodinou jsme se tam přestěhovali. A s Františkem jsme se domluvili, že budu pracovat na dálku.
Takže ses vrátila domů. Odkud přesně jsi, kde ses narodila?
Narodila jsem se v Karviné, potom jsme zdědili domeček v Bohumíně a tam jsem strávila celou pubertu s našima. Chodila jsem na střední, to jsem dojížděla vlakem do Petrovic u Karviné, ale hned po maturitě jsem odjela do Prahy.
Jsi sice ze severní Moravy, ale Ostrava pro tebe vlastně byla donedávna skoro cizí město...
Ostravu neznám vůbec. Když jsem sem přišla, nevěděla jsem ani, odkud kam tady jezdí tramvaje.
Tak teď už se tu snad vyznáš?
Několikrát jsem tady zabloudila, takže Ostravu vůbec neznám a řekla bych, že jsem srdcem z Prahy, kde jsem byla do třiceti dvou let.
A jaký teda máš pocit z Ostravy, jaké je to město?
Většina lidí říká rázovité. Nejsem zrovna příznivcem zdejšího kraje, přestěhovala jsem se opravdu čistě proto, že tady byla levnější nemovitost než v Praze.
Vím, že Ti Ostrava nepřirostla zrovna dvakrát k srdci. Najdeš na ní něco pozitivního?
Mám tam skvělý tým.
Paráda! A odkud jsou?
Polovina holek je z Ostravy, další dojíždějí z přilehlých menších měst okolo. Všechno to jsou holky, které se tady narodily a zůstaly tady.
Co by říkaly na tvůj pohled na Ostravsko?
Ony to vědí. Znají můj pohled na Ostravu. Probíraly jsme to spolu, chápou můj postoj a ony samy jsou zase pyšné na to, že jsou z Ostravy. Tak myslím, že je to v pořádku.
Monika Malasková se svými ostravskými kolegyněmi v Praze
Máš tu nějaký oblíbený obchod, kavárnu, restauraci…?
Mám oblíbenou jednu mexickou restauraci, která je poblíž Stodolní. Ale na druhou stranu jsem byla zvyklá na nějaký standard třeba z Potrefené husy nebo pizzerie Coloseum. Teď už vím, že záleží opravdu na kuchaři, který vaří v Praze a který vaří v Ostravě. Byť je to stejný recept, tak výsledek často není stejný.
I když ti zrovna Ostrava nesedí, přeci jen jsi ze zdejšího regionu a vysoké školy jsou i v jiných moravskoslezských městech. Proč jsi šla do Prahy?
Určitě kvůli práci. Abych měla větší možnosti. V Moravskoslezském kraji, když jsem vyrůstala, nebylo nic. Spousta výrobních podniků nabízí dělnické pozice, ale pro mladou holku, která má velká očekávání, tady nebylo moc možností.
Je to dneska lepší?
Už je tady víc možností, ale společnosti nenabírají absolventy s tím, že nemají praxi. Kde ji má mladý člověk vzít?
Nestýská se ti po Praze?
Stýská.
Co s tím budeš dělat?
No, už asi nic. Koupili jsme byt v Berouně, aby kluci, až budou větší a budou chtít jít taky do velkého města, měli víc možností. Máme také dům poblíž Ostravy, je to velká vila se zahradou, kde počítáme, že zůstaneme do důchodu. Takže do Prahy se už asi vracet nebudu. Do Prahy jezdím co dva měsíce, to je vyhovující.
Čím jsi chtěla být jako dítě?
Patoložka a archeoložka.
Archeologie je dobrodružství, tomu rozumím. Ale patologie? Má to nějaký důvod?
Chtěla jsem být archeoložka kvůli tomu, že mě bavilo něco objevovat, šťourat se v hlíně a patoložka jsem chtěla být kvůli tomu, že mi přišlo, že doktor musí být moc učený, moc zkušený, učit se spoustu věcí. Teď už vím, že patolog je na stejné úrovni jako doktor, akorát už to zkoumá později.
Patolog sice má výhodu, že už nemůže nikoho zabít, ale jinak musí mít stejné znalosti, jako jiný lékař.
Tenkrát jsem neměla tušení, že musí být stejně chytrý jako doktor. Asi můj zájem způsobilo to, že jsem se dívala na detektivky.
Nepřišla ti nechutná představa sahat na mrtvoly?
V té době ne.
Měla jsi k tomu nějak blízko v rodině?
Ne, nikdo není v medicíně. Ani hrobník nebo funebrák.
Takže vlastně dělat práci snů se ti nesplnilo.
Dělám personalistiku a jsem za to ráda. Zjistila jsem, že ráda pracuji s živými.
To chápu. A jak bys odpověděla na oblíbené personalistické klišé: kde se vidíte za pět let?
Na vaší pozici, se většinou říká.
Pojďme tu otázku vzít vážněji. I když to od začátku nebylo na full time, děláš pro jednu značku už hodně dlouho. Neprojevuje se u tebe občas pocit stereotypu, rutiny, únavy, touhy po změně?
Když jsem začínala, bylo pro mě hrozně náročné pracovat z domu, kde jsem byla celý den sama, neměla jsem se s kým poradit nebo nějakým způsobem ventilovat, co se děje v práci, jakého zajímavého kandidáta jsem měla nebo pochlubit se s něčím. Hodně často jsem zvedla telefon, volala holkám z poboček. Komunikace na dálku s obchodníky, s manažery… bylo to náročné a po roce, po dvou letech jsem měla tendence, že už to nevydržím. Po třech letech už si to sedlo a já jsem říkala: konečně! Naučila jsem se mluvit se všema na dálku a dokonce jsem měla i lepší výsledky.
Měl návyk na home office i nějakou odvrácenou stranu?
Někteří lidi mě obdivovali, že jsem zvládla tak dlouho pracovat sama, říkali, že by se k tomu nepřiměli, nebo holky říkaly, že by se nenalíčily a že by pracovaly v županu. Ale já jsem si zvykla na ten režim, protože jsem měla malé děti, takže ráno jsme museli vstávat, udělat svačiny, odvést je do školy a potom jsem se vracela domů k počítači na osmou a pracovala jsem až do půl páté, kdy jsem vyzvedávala děti z družiny. A když se mi začalo dařit, tak mi František nabídl, že bych mohla otevřít ostravskou pobočku. Souhlasila jsem, protože po těch letech je to pro mě výzva, postoupila jsem na vyšší pozici.
Vnímáš to hodně jako postup?
Určitě. Jsem mu za to vděčná. Po těch letech na stejné pracovní pozici bych už možná hledala změnu. Ale určitě bych nepráskla dveřma, řešila bych s Františkem, co by se dalo udělat, abych měla trošku různorodější činnost.
V Ostravě jste se docela rychle rozrostli. Jak se změnila tvoje práce?
Méně se věnuju obsazování pozic po konzultantské stránce, víc teď sleduju práci od holek: jestli je všechno v pořádku založené, poslouchám jejich pohovory, pomáhám jim v tom ‒ dělám všechno to, co mně chybělo, když jsem začínala jako konzultantka. Takže spolu píšeme reporty, povídáme si o pracovních pozicích, zjišťujeme problémy, pořád něco řešíme.
Baví tě to? Nelituješ změny?
Ne, ne, ne, nelituju toho, jsem ráda. Připadá mi, že jsem taková jejich máma, jestli se to dá říct, někdo, o kom vědí, že tam vždycky pro ně jsem. Sdílím s nimi kancelář, takže jsem schopná jim okamžitě pomoct, poradit i během pohovoru, který vedou, to jim někdy píšu na papírek, co se mají zeptat nebo na co nemají zapomenout.
Pracovala jsi z domova ještě předtím, než se to kvůli neustálým lockdownům stalo ve firmách běžným. Dřív to pro některé zaměstnance byla spíš odměna. Dneska děláš společně s ostatními. Jak to vnímáš, co je lepší a proč?
Všechno má svoje pro a proti. Při práci z domu jsem se mohla víc soustředit na práci, měla jsem větší klid, protože jsem neslyšela šumy okolo, teď zase je fajn, že mám kolem sebe lidi, se kterými můžu normálně otevřeně mluvit, radit se. Ale ruší mě, že holky telefonují, na to nejsem zvyklá, nemůžu se soustředit.
Jak to řešíš? Nebo už sis zvykla?
U mojí práce mě to pořád ruší, ale ráda je poslouchám, protože vím, co řeší s kandidáty a jsem ráda, když jim můžu okamžitě poradit. Jejich práce je teď pro mě důležitější, než ta moje.
Zvládáš to časově?
Časově náročnější to určitě je, když musím zároveň dozorovat jejich práci, odvádět svoji práci a zároveň ještě zkoordinovat trošku rodinu. Je to jiné, než když jsem byla na home officu. Jsem víc závislá i na pomoci od manžela, který ví, že má vyzvednout děti z družiny nebo z kroužku...
Co máš ráda, když nemusíš být v práci?
Miluju svoji zahradu. Tam se chodím odreagovat. Přesazuju stromy, kytky, keře, hrabu se v hlíně. Mám ráda keramiku a od manžela jsem dostala jako dárek „kurz“ – takže nyní také každé úterý tvořím. Zároveň máme dům v neustálé rekonstrukci, tak se s manželem ráda věnuji práci na zkrášlení domova – pergola, gril, restaurování nábytku... Baví mě manuální práce a manžel se mi vždycky směje, když se převleču ze sukně a lodiček do tenisek a montérek.
A nějaké jiné koníčky? Takové klasické sport, knížky...
No jasně, sednout na kolo ‒ to sedneme celá rodina a jedeme někam za babičkou, co je deset kilometrů nebo takhle jenom na procházku. A hodně jezdíme na hory, na hrady a zámky do okolí.
Kde jste byli na kole nejdál?
Kluci mají osm a deset let, tak jsme nebyli nějak daleko, nejvíc asi třicet kilometrů, patnáct tam a patnáct zpátky, to ušlapali, a už byli na zpáteční cestě unavení.
Kde jste byli nejdál na cestách?
Na výlety jezdíme po Evropě, Maďarsko, Holandsko, Francie... Itálii máme projetou celou, odshora až dolů, tam jsme byli i s kluky na výletech.
Zmiňovala jsi dva syny. Víš jako máma, čím by chtěli být, až budou velcí?
Ten starší chce být hasič a ten mladší chce být vědec. Udělat lék na nesmrtelnost.
Tak to je moc pěkné! Jsou to asi taková typická dětská přání, že? Teď je to baví, ale asi k tomu nemají nějaký hlubší vztah?
To asi ne. Nemáme v rodině doktory, vědce, objevitele a nemáme ani hasiče, záchranáře, policisty.
Třeba na to přišli nějak ve škole?
Toho staršího to drží už odjakživa, ale spíš proto, že jde o oheň. Tak doufám, že nebude žhář.
To je druhá možnost. Podporuješ je nějak v jejich představách? Líbila by se ti taková povolání?
Ale určitě. I když pro mě jako pro maminku by bylo lepší, kdyby byli zubaři, nebo něco podobného, kde mají příjem zajištěný.
I vědec může mít slušný příjem, když zrovna něco objeví. Ale ten hasič, to znamená i dost velké riziko.
Přemýšleli jsme nad dobrovolnými hasiči pro toho staršího, ale zatím tam nechce, spíš jde cestou sportu, chodí do atletiky, aby získal kondičku. A ten mladší zase nechtěl jít do vědeckého kroužku, ale přihlásil se na výtvarku, takže uvidíme.
Co tě teď čeká do konce roku ‒ pracovně i soukromě?
Pracovně budu přibírat další lidi, takže počítám, že do konce roku by měla mít ostravská pobočka deset zaměstnanců. A soukromě jsme se letos poprvé rozhodli netrávit Vánoce u nás, ale vyjet do Maďarska a trávit svátky tam na vánočních trzích, podívat se po městě, určitě s kluky navštívit lázně...
Maďarsko jsi zmínila už podruhé. Máš k němu blízko?
Kdysi dávno jsme s manželem byli v termálních lázních. Je tam hezky, tak tentokrát pojedeme i s kluky, užít si vánoční atmosféru. Kluci jsou nešťastní, protože každoročně chystají past na Ježíška doma, a letos nebudou moct lovit.
Můžou chytat Ježíška v Maďarsku. Nebude to líto rodičům?
Asi bude, protože jsme zvyklí, že jeden den na Vánoce jsme u nás doma, tam je ježíšek, další den jedeme k jedné babičce, tam taky chodí Ježíšek a další den k druhé babičce, a tam je taky ježíšek…
Medailonek
Monika Malasková vede pobočku Předvýběru.CZ v Ostravě. Narodila se v Karviné, většinu dětství ale prožila v Bohumíně. Hned po maturitě odjela do Prahy, kde vystudovala Univerzitu Jana Amose Komenského. Pracovní zkušenosti nasbírala v administrativě ve stavební firmě, v personalistice i jako prodejce reklamy v mediální skupině Mafra. V Předvýběru.CZ začala pracovat na částečný úvazek jako první zaměstnankyně už v roce 2008. Má syny Martina a Michala a manžela Filipa.