Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (8.4 + 2.7) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (10.9 + 42.5) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Česky EN Slovensky
| predvyber@predvyber.cz

Sečtěte a zaokrouhlete (14.7 + 24.5) *

Nacházíte se zde: Úvod » Novinky » Rozhovory » Lidé o sobě dneska v životopisech říkají pravdu

Lidé o sobě dneska v životopisech říkají pravdu

František Novák začal podnikat před dvanácti lety. Tehdy mu bylo 54 let. Velkou firmu, ve které pracoval vlastně celý život, převzali lidé, se kterými nechtěl pracovat dál. A tak se stal „na stará kolena“ podnikatelem. „Je to strašně jednoduché, když ti nic jiného nezbývá,“ cituje na úvod rozhovoru slova kolegy, jak se cítil, když se ze zaměstnance změnil v byznysmena. I když celý život pracuje v IT, není to nekomunikativní ajťák, jak je známe ze seriálů, ale člověk s velmi lidských přístupem k ostatním.

Jaké to bylo, když jste začal podnikat? Byla to velká změna?
Bylo to napínavé. Nikdo vám nic negarantuje. Jdete do rizika. Víte, že můžete vydělat, můžete prodělat. Samozřejmě, neměli jsme kapitál, ani jsme si nechtěli půjčovat od bank, tak jsme si půjčovali od kamarádů. Dělali jsme všechno pro to, aby to nedopadlo špatně. Musím zaťukat, zatím tedy žijeme.

Po dvanácti letech už jste asi v pohodě?
Kdybychom věděli, co bude, tak je to strašně jednoduché. V podnikání je ale složité, že vlastně nic nevíte. Dneska víme jednu věc. Když jsme začínali, tak bylo velmi složité sehnat zakázky, přesvědčit někoho, že něco umíme. Že máme schopné lidi. A lidí bylo dost. Dneska je situace obrácená. Zákazníci už nám velmi důvěřují, ale ubývá kvalifikovaných schopných lidí. Neříkám, že vůbec nejsou, ale ubývá těch skutečně kvalitních, kteří nejdou jenom po penězích, ale zajímá je i zajímavá práce. Je to těžké, ale stěžovat si nemůžeme, musíme tomu jít naproti. Tak začala i spolupráce se společností Předvýběr.CZ.

František Novák

Vím, jaký je dneska problém sehnat zaměstnance. Firmy teď hodně uvažují o tom, že kde to jde, nahradí lidi robotizací. Jak to funguje v IT? O čem uvažuje vy? Počítáte s tím, že když nebudete mít lidi, přijdete o zakázky?
Přijdeme. V našem oboru lidi nenahradíme robotem. V časech mého mládí byly doby, kdy se říkalo, že jednou budou automatizované systémy, kterým se bude slovně popisovat, co člověk chce a ony to naprogramují samy. Vždycky jsem si říkal: „na to jsem zvědavý“, ale do této doby nic takového nepřišlo. Existuje samozřejmě spousta nástrojů, neříkám, že se tomu blíží, ale usnadňují programování… Ukazuje se, že nejlepší v této profesi jsou lidi, kteří prošli vysokou školou, kde se vyučuje programování. Když jsem kdysi začínal, v podstatě stačila střední škola, ale to dneska neplatí. Dnešní středoškoláci potřebují hodně času, aby se někam posunuli.

František Novák je jednatelem a výkonným ředitelem firmy GSW Development, která vyvíjí software pro velké firmy jako je T-Mobile nebo Erste Bank. Podnikat začal před dvanácti lety. Velkou část života strávil v Ústí nad Labem ve společnosti Setuza, kde začínal jako operátor, později pracoval jako programátor a po listopadu 1989 se stal šéfem IT oddělení čítajícího více než padesát lidí. Je absolventem SVVŠ v Čáslavi a nástavby Programování a obsluha samočinných počítačů a ve volném čase se věnuje rybaření.

Znám několik lidí, kteří jsou dobří v programování, ale vysokou školu nemají. Jak moc důležitá podle vás je?
Záleží taky trošku na pracovitosti a na talentu. Já znám taky spoustu lidí, kteří programují dobře, hodně dobře, a mají třeba jen střední školu. Vysoká škola není nutná, ale k dobré úrovni programování se musíte nějakým způsobem propracovat. Během pěti let se na vysoké studenti naučí spoustu věcí, které se programátor bez školy musí učit někde sám, musí projít kurzy, mít nějakou praxi, kde ho někdo musí pustit k pořádné práci, musí ho trochu vést. To všechno vysokoškoláci v rámci studia získají. Samozřejmě tam mají i řadu dalších předmětů, které možná, kdyby tam nebyly, tak se nic nestane, zbytečně je to zatěžuje, ale to je naše školství. Absolventi mají obrovskou výhodu, že pokud souběžně prošli odbornými brigádami a stážemi, jsou schopní okamžitě kvalitně produkovat.

Technologie se mění strašně rychle. Co to znamená pro lidi ve vašem oboru?
Říkám, že kvalitním programátorem se člověk stává po pěti až osmi letech. Dneska je doba tak rychlá a nároky na lidi tak vysoké, že se bojím, že málokdo z lidí to v oboru dotáhne do důchodu. Nevím, co budou dělat, až jim bude třeba pětapadesát a už se budou cítit unavení. Ale máme ve firmě také starší lidi, kteří jsou schopní dál pracovat a dělají svoji práci dobře. Já to obdivuji, protože opravdu to už dneska není nic jednoduchého.

Pár lidí z oboru znám. Přijde mi, že ajťáci nebo programátoři jsou dvojího extrémního typu - buď jsou to typicky mladí, moderní lidi, kteří běhají a sledují různé trendy a mimo jiné programují anebo druhý typ lidí, kteří v podstatě nic jiného nedělají, než že sedí u počítače, takže nezdravě jedí a pracují dlouho do noci... Je to jenom můj dojem? Jaký je typický programátor?
Je to jako u každé jiné profese. Máte pravdu, že většina těch hodně mladých kluků přece jenom víc dbá na životní styl, ať už to dělají vědomě nebo nevědomě. Baví je sport nebo muzika. Máme lidi, kteří mají kapely, jiní hodně sportují, starají se třeba o mládež, o fotbal. Ale nevím, jestli to jsou opravdu typičtí ajťáci. U nás jsou vývojáři softwaru, ajťák je ten, co se hrabe v tom nejnižším levelu, v operačním systému, v nastaveních, ve všemožných firewallech. Ale i oni, i když jsou do práce hodně zapálení, když chtějí, čas na sport si taky najdou.

Typický programátor tedy není takový, jak je známe ze seriálů?
Ne.

Máte ve firmě nějakou kolegyni? Ženu? Myslím tím programátorku, ne účetní nebo sekretářku.
Čas od času máme. Teď máme jednu na poloviční úvazek. Na trhu jich je menšina. Měli jsme několik dívek nebo dam, které pracovaly na různých pozicích a většinou jsou kvalitní. Ale pak přijde mimino, mateřská, tak zas odcházejí plnit mateřské povinnosti. Ale rozhodně můžu říct, že jsou z nejlepších lidí, kteří u nás pracují.

Takže kdyby jich bylo víc, nebránil byste se je zaměstnat?
Určitě bych se tomu nebránil. Ale oni se téhle profesi věnujou víc kluci.

Zaregistroval jsem, že v IT existuje hnutí, které se snaží programátorky, ajťačky povzbudit, dát společnosti najevo, že i technologie jsou obor pro ženy. Jaké vlastně jsou?
U kluků programátorů jsem častěji zažil, že někteří byli průměrní, pokud si tu práci vyberou holky, jsou vynikající. Ve firmách bývají výkonní programátoři a systémáci chlapi, ženský se uplatňují spíš jako manažerky. Protože jsou pečlivé, dokážou proti nám chlapům vidět detail. Mužský často řeknou: „Tak to nějak uděláme, nějak to dopadne.“ Se mnou léta pracovala kolegyně jako vynikající analytička. Na její slovo se dalo vždycky spolehnout. Všechno domýšlela do posledních detailů, někdy to trochu zdržovalo práci, ale na druhou stranu přes ni neprošlo nic špatně.

Že jsou ženy obecně pečlivé, to víme, stejně jako, že chlapi asi až takoví puntičkáři nejsou. Jako programátor ale přece nemůžu být lempl?
Ale můžete! To by bylo na strašně dlouhé povídání. Sám jsem byl programátorem léta. Vždycky mě fascinovalo, že produkt, který jsem udělal, dělal přesně to, co jsem chtěl já a zákazník a že se to líbilo a že to lidi chtěli. Protože mě to bavilo, dokázal jsem se tomu věnovat celé noci, už jsem se strašně těšil, až to začne dělat to, co já chci. Ale pak jsem zažil lidi, kteří vysekli program z jedné vody na čisto a ono to pak samozřejmě vykazovalo spoustu chyb a oni na to, že „to se pak nějak udělá…“ Dneska už to tak nejde, všechno musí projít managementem kvality, zákazník si to hlídá.

Když přijímáte nového programátora, kolegu - jak poznáte, jestli je dobrý nebo ne?
V různých pozicích přijímám lidi už hodně dlouho. To víte, že jsem se taky mockrát spletl. Vůči slušným lidem jsem byl někdy protivný a naopak vůči lemplům až moc benevolentní, ale to jsem zjistil až později, takže nedávám na první dojem. Hodně toho řekne chování na pohovoru. Ale když vám někdo připadá hodně žoviální, nesmíte si hned říct: „tady pozor“. Někdo jiný se zase může zdát jako introvert, zakouslý do sebe, ale přirozeně na každého může padnout nervozita, je v cizím prostředí. Hodně dávám na manažerský „čich“, který za ty roky mám...

Je hezké, co říkáte, ale myslel jsem to jinak. Když přijdu a řeknu: „Jsem špičkový programátor,“ jak poznáte, jestli opravdu jsem?
Vím, kam míříte. To je jednoduché. Co si lidi dají do CV, to je dneska z 99,9 % pravda. Nikdo se neodváží tam napsat: „Já umím Hybernite“ a já mu řeknu: „Co je to Hybernite?“ a on odpoví: „Já nevím.“ Takhle to nefunguje. Čili klidně dám na to, co je v tom životopisu. Když chci mít opravdovou jistotu, mám firmu plnou špičkových lidí. Tak si prostě někomu z kolegů řeknu a on mi provede...

Test?
My to nikdy neděláme tou formou, abychom lidi stresovali. Je to zase rozhovor. Ale v tom rozhovoru se dozvíme úplně všechno. Protože stačí, aby se kolega zeptal: „Jak se dělá tohleto třeba?“ a pokud to dotyčný ví, tak mu okamžitě řekne například: „To se tam takhle vůbec nedělá.“ Já už léta neprogramuju, nemůžu lidi zkoušet, zajímá mě spíš osobnostní stránka. V každé firmě musí fungovat i určitá chemie. A to přece poznáte, jestli byste s nějakým člověkem mohl spolupracovat, jestli by to mohlo fungovat nebo ne.

Máte rád Vánoce? Jak vypadají u vás ve firmě?
Vánoce mám rád. Děláme tradiční vánoční besídku. Je to neformální setkání všech, zveme i lidi, kteří u nás dříve pracovali. Posedíme, něco se vypije, něco se sní, rozjímáme.

Za příjemné setkání upřímně děkuje Zdeněk Fekar

 

Na stránkách Předvýběru.CZ si můžete přečíst dalších šest rozhovorů:


Zpět na přehled

PŘEDVÝBĚR.CZ s.r.o.
Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady.
IČ 28254104, DIČ CZ28254104
OR v Praze, sp. zn. C 125597

Kontaktní údaje
predvyber@predvyber.cz

Mapa

Nahoru