Můj čas je pouhopouhé prozatím…

dnešní megahektické době plné „urychlovačů“ (mobily, počítače, auto) si jen těžko umíme představit, že bychom mohli přibrzdit nebo snad i dokonce zastavit. Má tahle doba a časový tlak nějaké limity? Ne!

Neumím si představit, že si začneme zase psát dopisy, domlouvat schůzky a být na místě včas, o víkendu mít v plánu pouze jednu akci. Tahle doba je už dávno nenávratně pryč. Dnes narážíme na opačné fragmenty doby – time management a prokrastinaci.

Oba dva pojmy známe už léta. Jen jsme o nich tolik nečetli a tolik se o nich nepsalo. Jenže v době před patnácti lety jsme v tom ještě všichni tak nelítali. Pořád jsme měli času dost.

Time management – řešit věci postupně podle časového plánu. To by bylo fajn. Realita dnešních dní – time management čtvrté generace (tak mě to někde učili). Dělej hned, co zrovna přijde. Blbé je, když toho přijde více naráz. To se pak rázem dostáváme do časového presu a stresu, ale zároveň plynně přecházíme do prokrastinace (výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu).

Ve své praxi se s fenoménem prokrastinace potkávám dennodenně. Otázkou však zůstává, zda je to skutečnost, výmluva či riziko pro duševní zdraví? Jak s tím vším správně naložit? Začnu u sebe. Psaní příštího blogu nebudu tak dlouho odkládat. Chci zůstat duševně zdravý 😉

František Boudný