Člověk, který štěká, nekouše

Občas se jdu proběhnout. Někdy i častěji než občas. Pokud běhám ve městě, potkávám venčící páníčky se svými čtyřnohými miláčky. Nic, co by nikdo z vás neznal. Co se mi však děje pravidelně je, že na mě psi útočí a štěkají, i když jsem jim k tomu nedal žádný podnět. Někteří moji běžečtí kamarádi si ze mě utahují, že ti psi se mnou mají historicky nevyřízené účty. Já o tom nic nevím.

Miluju hlášky majitelů psů: „Nebojte, ten nic nedělá“ nebo „…ten by vás nekousl“, „vůbec si ho nevšímejte, on se vás bojí“. Jenže já jim to moc nevěřím. Uznávám, že za posledních deset let jsem skončil na stromě kvůli rozzuřenému psíkovi pouze jednou.

V dnešním světě plném sociálních sítí, mailů a mobilů přemýšlím často nad tím, zda se většina pisatelů nechová podobně jako psi. Je až neuvěřitelné, jak se jim často podobají. Taky hned při první příležitosti štěkají = reagují podrážděně v diskusích, na chatech, na maily. Taky vrčí = do telefonu, po mailu. Občas se za vámi i rozběhnou = vyhrožují zákony, reklamují nemožné, snaží se na vás působit z pozice síly (nadřízeného či klienta). Já si však říkám, že takoví nejsou. Pouze využívají nástroje, které nejsou osobní. Pokud se s nimi osobně potkáte nebo jim podáte ruku, tak se situace otočí a rázem potkáváte jiného člověka, než toho, který ještě před malou chvíli „štěkal“.

Prosím, nepodléhejme všichni době a snažme se věci řešit správnou komunikační cestou. Ne vždy je ta písemná ta jediná správná a nejrychlejší. Osobní kontakt je po všech stránkách komplexnější. Hezký den a neskončete na stromě 🙂

František Boudný