Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (38.4 + 26.1) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Zavoláme Vám

Sečtěte a zaokrouhlete (40.0 + 23.1) *

Pošlete nám své číslo a my Vám zavoláme zpět.

Česky EN Slovensky
| predvyber@predvyber.cz

Sečtěte a zaokrouhlete (34.9 + 21.9) *

Nacházíte se zde: Úvod » Novinky » Rozhovory » Ideální personalista by měl především znát sám sebe

Ideální personalista by měl především znát sám sebe

Poznej sám sebe je osvědčená pravda. Když to ale říká Andrea Nichtová, berte to zvlášť vážně, říká to nejen proto, že má za sebou práci v personálce, ale také jako vystudovaná psycholožka. Ráda peče dorty, má ráda černou a modrou barvu a nevěří horoskopům. To poslední jsem zjistil hned na začátku rozhovoru - a tak jsme si raději povídali o psychologii, o personalistice, o lidech a o dortech...

Psychologie s personalistkou dost souvisí. Vaše práce v Předvýběru.CZ byla cílená nebo to byla náhoda jako u jiných vašich kolegů?
U mě to nebyla úplně náhoda. Když jsem studovala, odvětví pracovní psychologie mě až tak nelákalo, spíš mě to táhlo ke klinické psychologii. Ale těžko by mě někde zaměstnali na klinice nebo v nemocnici na brigádu. Tak jsem si říkala, že bych mohla zkusit personálku. Absolvovala jsem několik pohovorů do personálek a vlastně až v Předvýběru mi dali šanci.

Andrea Nichtová v Předvýběru.CZ pracovala čtrnáct měsíců, naposledy jako vedoucí týmu konzultantů a asistentka vedení. Psychologii začala studovat na Univerzitě Komenského v Bratislavě, pokračovala na pražské Karlově univerzitě, kde v současnosti pokračuje v doktorandském studiu. Od února 2017 pracuje v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Pochází ze západoslovenské Nitry, narodila se v lednu 1991.

Je vám v dnešní práci k něčemu praxe z personalistiky?
Určitě, umím si najít to, v čem je mi to prospěšné. Když mi pacienti říkají, co dělají, co studují, kde pracují, vím, co asi obnáší jejich práce. Také jsem se dobře naučila komunikovat s lidmi. Dokonce už jsem i jednomu pacientovi pomáhala se sestavováním životopisu.

Mohla byste nějak jednoduše, lidsky, pro nás laiky vysvětlit, co vlastně teď děláte?
Dělám psychologa na psychiatrii. Jsem v předatestační přípravě na to, aby se jednou ze mě mohl stát samostatný klinický psycholog, dalo by se říct, jsem psycholog v zácviku. Teď jsem pod supervizí, pracujeme v týmu s lékaři a dalším personálem - máme tu peer konzultanta (člověk s vlastní zkušeností s nemocí), sestřičky, ošetřovatele. Vedu samostatné pohovory s pacienty, řeším s nimi jejich potíže, které je zrovna trápí, ale máme i skupinové terapie, kam pacienti můžou přinést téma, o kterém se chtějí bavit a skupina jim může nabídnout jiný pohled na to, co právě řeší. A neoddělitelnou součástí mojí práce je provádění psychologických vyšetření.

To známe z filmů, že? „Jsem Pepa a jsem alkoholik od svých čtrnácti let“?
Ano. Většinou se lidi ve skupině znají, ale když je tam nový člen, tak se představí. Skupina má svá pravidla, to, co se na skupině řeší, taky v rámci skupiny zůstává, nikdo to nesmí vynášet. Je to prostor pro pacienty, vždycky ale můžou říct „stop“, když dojde na příliš soukromá témata.

Máte nějakou specializaci?
Zatím tady pracuji krátce. Za tu dobu jsem poznala už širokou škálu pacientů, ale není to tak, že bych se zaměřovala na nějakou konkrétní „diagnózu“. Začínala jsem na oddělení 20, což je takzvaná následná péče, kde se léčí především chroničtí pacienti nebo pacienti, u kterých je léčba na delší dobu. Na oddělení 27, kde jsem teď, jsou pacienti, kteří potřebují zvýšenou péči. Jsou to pacienti v akutní fázi onemocnění. Druhá část oddělení se zabývá afektivními poruchami čili poruchami nálady.

To raději vynechte, protože tomu stejně nikdo nebude rozumět. Psychiatrii povrchně známe právě z těch filmů nebo z ústně přenášených historek. Jak se vlastně člověk dostane na psychiatrii, je tady každý dobrovolně?
Buď přijde sám po svých anebo ho někdo z blízkých přivede, případně přijedou sanitkou. Pacienti jsou tady především dobrovolně čili s hospitalizací souhlasí. V akutní fázi onemocnění se stává, že pacienti nedokážou posoudit svůj zdravotní stav a musejí být hospitalizovaní i nedobrovolně, aby se předešlo dalšímu zhoršení stavu nebo komplikacím. Ale to je pouze po dobu nezbytně nutnou, nikdo tady není držen násilím.

Nebojíte se tu?
Jak bych to popsala? Ne, nebojím se... psychiatričtí pacienti nejsou nebezpeční. Je pravda, že někdy jsou trochu nevyzpytatelní, ale to není důvod obávat se jich. Právě tato nevyzpytatelnost jejich jednání se podílí na stigmatizaci duševně nemocných. Pro každý případ jsou oddělení vždy dostatečně vybavené personálem, aby se předešlo jakýmkoli komplikacím.

Andrea Nichtová

Jak jste se rozhodla pro psychiatrii, máte to v rodině nebo jste k tomu měla nějaký jiný motiv?
Během studia mě zaujala klinická psychologie. Je to vlastně oblast psychologie, která se zaobírá duševními nemocemi a co s tím psychologie může dělat. Jsem zvědavá, takže mně láká poznávat věci, které jsou pro mě „jiné“. Zajímám se o lidi, chci je poznávat a porozumět jim, proč se chovají tak, jak se chovají, proč dělají ve svých životech některé kroky, podle jakých klíčů se rozhodují. A zaujala mně možnost pomáhat lidem, pomoct jim nasměrovat se v životě a překonávat překážky.

O lidech víte víc než průměrně vzdělaný člověk, nejste tím trošku postižená? Když třeba jedete ve vlaku nebo jste na nějaké akci, nepozorujete lidi, jestli by k vám neměli zajít na prohlídku?
Pokud se chovají nějak bizarně nebo zvláštně, samozřejmě si řeknu, že tenhle člověk by tam možná i mohl něco mít, nebo když vidím, jak se někteří lidé chovají na ulici, napadají mě nějaké hypotézy, ale není to tak, že bych úplně každého pozorovala, hodnotila a dávala mu hned nějakou „nálepku“.

Co si myslíte o personalistech a personalistice z pohledu psychologa?
Každý člověk je úplně jiný, záleží, jestli ho práce baví nebo ne. Nedá se odpovědět úplně jednoznačně, jací jsou personalisté. Můžu říct ideál - aby byli empatičtí, aby jim to pálilo, aby měli zájem o člověka. Z psychologického hlediska je důležité, aby člověk znal sám sebe a to, podle čeho se rozhoduje, anebo co zvažuje, když posuzuje nějakého kandidáta, protože může zavrhnout nějakého superkandidáta jenom kvůli předsudku. Víme, že první dojem dělá hodně...

Často jsem u pracovního pohovoru měl pocit, že je to jen takové povídání si o tématech, která personalistu zrovna napadla, chyběla mi nějaká vědomá struktura. To je dobře?
Může to být také součást práce. Myslím si, že spontánnost by v pohovoru měla být. Tím personalista zjistí víc, protože na tu strukturu se může člověk víc připravit. Ale dotaz, který je trošku „mimo“, zvolní tu atmosféru, udělá ji příjemnější, rozhovor pak není tak strojený a dovolí kandidátovi se více projevit a odhalit to, jaký doopravdy je.

V personalistice je asi znalost psychologie určitá výhoda, ale na druhou stranu to nejspíš není úplně nejběžnější, že by personalista byl psycholog. Z vašeho pohledu - je znalost psychologie velké plus anebo spíš překážka, protože nad lidmi přemýšlíte až moc?
Znalost lidí a psychologie je fajn v každém povolání. Nemusí to být přímo profesionální znalost, když víte něco o lidech, je to určitě plus. Mám hodně spolužáků, kteří skončili v personalistice a věnují se pracovní psychologii. Právě u pohovorů využívají různé poznatky, které se naučili o lidech, dokážou je díky tomu trošičku líp odhadnout. Využívají různé psychodiagnostické metody, které o lidech odhalí ještě více, než chtějí sami o sobě říct a to je velké plus psychologa v personalistice.

Prozradíte mi nějaký fígl užitečný pro uchazeče o práci?
Důležité je, jak působí během pohovoru a jaký finální dojem zanechá. Je to pro něho nová situace. To, jak se jí přizpůsobí, jak reaguje o něm vždy něco vypovídá. Snahou uchazeče by mělo být udělat dobrý dojem, ukázat a přesvědčit personalistu, že se na danou pozici hodí a má pro ni předpoklady, vzdělání. Ale neměl by nikdy zapomínat ani na to, kým je a snažit se chovat co nejpřirozeněji a uvolnit se. Protože třeba uchazeč přehnaně nervózní u pohovoru zanechá špatný dojem a to hlavně, když se bude jednat o pracovní pozici, kde bude muset vystupovat sebejistě a neustále řešit nové situace. Takový kandidát asi personalistu nepřesvědčí, že je pro danou pozici „ten pravý“.

Na vašem facebooku mě zaujala ta spousta dortů. To je váš koníček? Děláte je zadarmo nebo je prodáváte?
Jak kdy. Já už to dělám nějakou dobu. Myslím, že takové načančané fondánové dorty dělám tak šest let. Dělám to na zakázku i pro kamarády.

Jak jste k tomu přišla?
Když mi bylo sedmnáct, tak jsem přemýšlela nad nějakým dárkem pro kamarádku. Tehdy už mě bavilo vařit, sem tam péct, tak jsem se rozhodla udělat jí k narozeninám nějaký dortík. Tak jsem začala péct dorty. Kamarádi pak už věděli, že mám sklony dělat k narozeninám dorty. Teď už dělám třeba i svatební dorty.

Jak dlouhou to trvá?
To záleží na náročnosti. Byly dorty, které jsem dělala dvanáct hodin, ale i dvacet čtyři hodin. Záleží na detailech, malé složité figurky trvají strašně dlouho. I pro Předvýběr jsem dělala dortík.

To vím, samozřejmě. I ten rozlučkový byl asi od vás?
Ano, ano, tak to byla vínová láhev.

Vínová láhev, přesně. Protože další, co máte ráda, je víno, že ano? Chardonnay?
Přesně tak.

Vybavíte si nějakou mimořádnou historku z Předvýběru? Nějakou hodně vtipnou, nebo nějakou hodně smutnou, prostě, co vás napadne, když se řekne Předvýběr.
Já mám na Předvýběr hlavně dobré vzpomínky. Netvrdím, že se neobjevilo něco nepříjemného, to bych zas lhala. Ale ten konečný dojem je pozitivní. Určitě jsem si tu práci strašně užila a kdybych nedostala tuto pracovní nabídku, tak tam i zůstanu, protože mě to tam bavilo, bylo mi v tom kolektivu strašně příjemně. Pro mě jsou strašně důležití lidé, se kterými pracuji a v Předvýběru jsem se rozhodně cítila dobře. A co mě určitě bavilo byly mimopracovní aktivity, co jsme často organizovali. Pro mně bylo vtipné, když jsem po dvou týdnech, co jsem byla v Předvýběru, musela absolvovat tematicky laděný vánoční večírek, a musela jsem ze sebe udělat nějaké zvířátko.

Za co jste šla?
Za berušku. A ještě jedna kolegyně byla beruška, to si pamatuju.

To se tady neděje? Žádné večírky, žádné společné akce?
Sem tam jako psychologové zajdeme do nějaké hospody, tak jednou za čtvrt roku si uděláme takový sraz. Setkáváme se na obědě. Lékařský tým je těžší dávat dohromady vzhledem k velké vytíženosti všech. Ale to platí v konečném důsledku i pro psychology.

Za dnešní terapii od mikrofonu děkuje Zdeněk Fekar :-)

 

Seriál rozhovorů s lidmi z Předvýběru.CZ nabízí ještě další čtení:


Zpět na přehled

PŘEDVÝBĚR.CZ s.r.o.
Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady.
IČ 28254104, DIČ CZ28254104
OR v Praze, sp. zn. C 125597

Kontaktní údaje
predvyber@predvyber.cz

Mapa

Nahoru